2.Prolog Ivan Sergejevič Turgeněv se bezpochyby řadí mezi velikány
ruské klasické literatury. Nepatří sice k mým oblíbeným
básníkům Lermontovovi a Puškinovi, o kterých jsem psal
ve svých minulých pracích. Jeho doménou nebyla poezie,
ale próza. V jeho případě se však jedná o prózu zcela mimořádnou,
ve které je vždy hodně lyrických vyjádření a lyriky vůbec. Hlavní síla jeho talentu
nespočívala v nějaké mimořádné myšlenkové hloubce jako u jeho téměř
současníků Dostojevského a Tolstého, ale v bezelstné bezprostřednosti, čistotě
pohledu, v umění dobře se dívat a dobře naslouchat.
,,Nikdy jsem si nic nevymýšlel...Dařilo se mi jen to,
co jsem bral ze skutečnosti, z faktů, které jsem znal.
" přiznává ostatně sám.
To ovšem neznamená, že Turgeněv patřil k prostoduchým
obkreslovatelům skutečnosti, nebo poddajným vyznavačům
veškeré reality. Naopak, vždy se snažil všímat i bolestných
stránek lidského života, nepřehlížet společenské nesrovnalosti
sociální křivdy, existenci zmařených a nenaplněných osudů,
individuálních i hromadných lidských katastrof. Jenomže
jejich líčení u něho obvykle nepřerůstají v otřesné tragedie
a kruté obžaloby, ale vyúsťují do smírně laděných, melancholicky
harmonizujících poloh. Kritické bývají jen nepřímo, svým zcela
střízlivým a nezaujatě věcným podáváním událostí. Příčinou však
nebyla jen Turgeněvova povahová měkkost,záliba ve středních
polohách, v jistém smyslu i částečný strach před velkými slovy
a gesty, nebo celoživotní náklonnost k politickému a názorovému
liberalismu. Neméně důležitá u něho byla i potřeba souladu a
krásy ve věcech i v lidech, snaha vše pochopit a všemu porozumět
a zejména pak nehlučná, o to však vroucnější víra v přirozenou
dobrou podstatu člověka i světa. Typický pro Turgeněva byl i jeho
vytříbený smysl pro poezii přírody a milostného citu. Především
tyto vlastnosti mu vynesly pověst ,,největšího romantika mezi
ruskými realisty".