Na úvod
Pokud mám psát o Ivanu Sergejeviči Turgeněvovi, musím se ve svém životě nejprve vrátit o téměř 30 let zpět. Tehdy jsem se jako 22-letý mladíček léčil v psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích. Prostředí tam bylo drsné, silně mi chyběla osobní svoboda, která je pro mne největší životní hodnotou. A právě nesvobodou uzavřeného oddělení léčebny jsem nejvíce trpěl. Únik z této pro mne velmi těžké situace jsem hledal v četbě, kterou miluji už od dětství.
V léčebně byla naštěstí knihovna, já byl tenkrát patrně jejím nejčastějším návštěvníkem a na oddělení jsem pak ,,hltal“ vše co mi přišlo pod ruku. Pak jsem ,,narazil“ na Turgeněva. Když jsem četl jeho ,,Lovcovy zápisky“ doslova jsem zapomínal v jakém nepříjemném prostředí se právě nacházím.Pamatuji se, že ,,Lovcovy zápisky“ jsem přečetl snad za jediné odpoledne a už jsem se ,,pídil“ po dalších Turgeněvových knihách. Hned po ,,zápiskách“ jsem zase žil bulharským studentem Insarovem z románu ,,Předvečer“. Turgeněv mou duši svými díly tenkrát vyloženě uzdravoval.