Viktor Hugo se na rozdíl od některých dalších ryze romantických autorů typu Byrona, Shelleyho, Lermontova, nebo našeho Karla Hynka Máchy dožil vysokého věku -třiaosmdesáti let. (/1802-1885/. Narodil se ve francouzském Besanconu roku 1802.
Byl synem důstojníka Napoleonovy armády, který jako oblíbenec jednoho z císařových bratrů udělal závratně rychlou kariéru. To přineslo Hugovi již v dětském věku vzrušující zážitky. Jako pětiletý se stěhuje s rodinou do jižní Itálie, kde otec působící v armádě se doma téměř neukáže, ale brzy se vrací do Francie do Paříže. Po krátkém pobytu ve francouzském hlavním městě jede s matkou a ochranným vojenským doprovodem za otcem, který mezitím přesídlil do Francouzi okupovaného Španělska. Pro francouzské okupanty tam však není zrovna bezpečno a tak se matka s dětmi po roce vrací do Paříže.
Tam se chlapec cítí nejlépe ve velké trochu zpustlé zahradě pařížského domu Hugových.
Právě zde se vytvořil jeho vztah k přírodě, když všechna jeho pozdější bohatá přírodní lyrika má své kořínky právě v této staré pusté zahradě, v jejíchž zákoutích se mladý Hugo oddává své čtenářské vášni.
V dospívajícím věku začal mladý Hugo na přání otce-vojáka studovat na vojenské Polytechnické škole. Mnohem více než samotnému studiu se však věnoval literatuře, zpočátku antickým básníkům a později francouzským klasikům, z nichž obdivoval především romantika /nebo lépe řečeno předchůdce romantiků/ Chateaubrianda.
Názorově šlo od počátku mladému Hugovi o právo a spravedlnost. Někdy se však i mýlil v osobnostech i režimech , od nichž čekal realizaci svých ideálů. Matka se kterou v dětství a mládí žil především, mu noaočkovala nechuť k revoluci a Napoleonovi a tak ve své tvorbě začíná jako chvalořečník období restaurace Bourbonů. Jeho prvními literárními pokusy jsou básně a téměř současně i dramatická tvorba. Brzy také zaujímá názorově proti oficiální postoje. Roku 1819 zakládá se starším bratrem časopis , který byl první tribunou budoucích romantiků. Je nadšeným obdivovatelem Waltera Scotta -představitele anglického romantismu a horlivě překládá jeho historické romány.
Jako básník touží Viktor Hugo po uvolnění básnického slova ze všech pout , po svobodném vyjádření odvážné myšlenky a prudkého citu. Od konce dvacátých let 19. století je Hugo hlavou literární revoluce,která ve Francii probojovávala zásady romantického umění.
Pod vlivem ovzduší , z něhož se zrodila červencová revoluce roku 1830, se vyvíjí Hugův politický postoj směrem k důslednému demokratismu. Bojuje za občanská a lidská práva v duchu francouzských utopických socialistů i za odstranění sociálního bezpráví.
Ve čtyřicátých letech se pokouší sloučit své ideály s loyaálností k vládě Ludvíka Filipa.
To mu sice přinese řadu oficiálních poct, ale nikoli možnost pomáhat uvádění svých ideálů do životní praxe.
Také při revoluci v roce 1848 se Viktor Hugo nejprve zmýlí, když uvěří slibům Napoleonova synovce Ludvíka Napoleona a podporuje ho ve volbách jako ,,kandidáta na ochranu chudých“. Brzy však přijde kruté rozčarování. Když v roce 1849 rozežene vláda pokojnou lidovou manifestaci a chystá ostré zákroky proti jejím účastníkům , vyzývá ji Hugo, aby raději odstranila hlad.: ,,Nic jste neučinili! Neučinili jste nic, pokud lid trpí. Neučinili jste nic, pokud je pod vámi část lidu, která je v zoufalství.“
Nato je ve vládním deníku vysloveno přání, aby ,,básníci byli vyhnáni z tribuny“.
Ale Hugův obžalovaný patos se už nedá zadržet. Přesvědčivě to dokazuj jeho slova:
,,Nikdy se vám nepodaří zastavit čas,který plyne, hodinu, která bije, zem , která se točí, vítězný postup myšlenek a ústup přežitků.“
Po státním převratu v prosinci 1851 prezident soustředil všechnu moc do svých rukou. Na Huga je vzápětí vydán zatykač. Ten se však v přestrojení za dělníka dostane přes hranice, nejprve do Belgie. Tam napíše svůj proslulý pamflet ,,Napoleon malý“, který pobaveně čte celá Evropa a který se pašuje i do Francie.
Poté následuje Hugův téměř dvacetiletý vynucený exil na malém anglickém ostrůvku v kanálu La Manche poblíž normandského pobřeží. Ale hlasu tohoto emigranta naslouchá svět s mnohem větší pozorností než hlasu jeho korunovaného odpůrce.
A Hugo varovně zvedá svůj hlas, jakmile jsou kdekoli na světě pošlapány právo a spravedlnost a posílá svůj pozdrav všem, kdo se chápou zbraně na obranu svobody. Ve vyhnanství na ostrůvku také napíše své nejkrásnější romány.
Viktor Hugo se z vyhnanství vrací do Francie až v roce 1870 , kdy tam uprostřed prusko-francouzské války padne druhé císařství. Je vítán celým národem.
O rok později vládne dočasně zejména v Paříži tzv. Francouzská komuna. Hugo vítá komunardy hlavně jako vlastence , odhodlané pokračovat v boji proti Prusům, ale třídní podstatu jejich boje plně nepochopí. Obdivuje však statečnost komunardů a odstře vystupuje proti jejich represáliím po porážce Komuny. Krásným příkladem je jedna z jeho nejkrásnějších básní ,,Na jedné z barikád“.
Svůj obdiv k bojovníkům Pařížské komuny projevil Viktor Hugo i svým skutečným činem. Svůj dům v belgickém Bruselu prohlásil za azylový pro komunardy prchající z Francie. Byl za to belgickou vládou vypovězen ze země.
V posledních letech svého života pracuje Viktor Hugo na svém největším díle básnicko-epickém cyklu ,,Legenda věků“.
Viktor Hugo zemřel ve věku 83 let v roce 1885, obklopen láskou a úctou a považován za národního básníka. Ve smutečním průvodu kráčelo v Paříži na sto tisíc lidí a více než milion dalších občanů tvořilo špalír v ulicích.