Juliusz Slowacki /1809-1849/
Juliusz Slowacki je vedle Adama Mickiewicze největším autorem polského romantismu.
Vyrůstal v prostředí vilenské inteligence. Jeho otec, univerzitní profesor zemřel v době, kdy byl Juliusz ještě malým chlapcem. Matka, jemná a kultivovaná paní Salomea svého syna hýčkala a od malička kolem geniálně nadaného dítěte vytvářela svatozář.
Snad právě ono skleníkové ovzduší rodinného salonu a nedostatek styku s ostatními dětmi přispěly k tomu , že z Juliusze vyrůstal dospívající mladík hrdý na svou výjimečnost, který ale tou výjimečností současně trpěl, protože ho uzavírala do samoty.
Právě v letech dospívání prožil hned dvojí velké zklamání. Jeho jediný přítel spáchal sebevraždu a jeho první láska-dívka o několik let starší než on, nebrala zamilovaného chlapce vážně a zasadila mu tak těžkou citovou ránu,která nikdy nepřestala bolet.
Ani jako vysokoškolák nesplynul Juliusz Slowacki se studentským kolektivem.
Většina studentské mládeže byla tehdy radikální a toužila po revoluci. I mladý Juliusz sdílel názory svých vrstevníků, ale jeho nevlastní otec i další lidé z jeho nejbližšího rodinného okolí patřili mezi konzervativce. Proto Slowacki nemohl plně splynout s mládeží, která považovala lidi se kterými on byl spjat rodinnými svazky za zrádce národa. Žil proto v rozporu , který však byl živnou půdou jeho romantického životního pocitu.
Teprve varšavské povstání v listopadu roku 1830 ho načas vytrhlo z izolace. Jeho ,,Oda na svobodu“ se stala písní revolučního boje. Ale když bylo třeba zahájit revoluci a vzít do rukou pušku a jít bojovat proti ruské carské nadvládě, odcestoval místo toho Slowacki do Drážďan. Podrobil se snad matčině vůli? Ozval se snad starý rozpor mezi vlastním názorovým radikalismem a citovou spoutaností s lidmi, kteří revoluci odmítali?
Jedno je jisté. Ve Slowackého duši od té doby zakořenil pocit viny.
Přesto se revoluce aspoň z malé části zúčastnil. Z Drážďan odejel do Londýna s diplomatickým posláním , kterým ho pověřila revoluční vláda. Polská revoluce však byla poražena a Slowacki jako její účastník se nesměl vrátit do Polska.
Léta emigrace trávil většinou v Paříži, ale také ve Švýcarsku a v Itálii a podnikl i delší cestu do zemí Východu.
Nezařadil se však do žádné ze skupin pařížské kolonie polských emigrantů,když problematický postoj mezi těmito skupinami mu umožnil vidět malichernost a neplodnost jejich sporů.
Z těchto důvodů je značná část díla Slowackého je soudem nad polskou šlechtou. Žel je též soudem nad sebou samým , nad svou neschopností zpřetrhat pouta se starým světem , ona pouta díky nimž byl neschopen skutečného činu.
Ve svých vrcholných dílech se proto místo k problematické současnosti vrací do nejdávnější minulosti polských dějin a píše také nádhernou přírodní i milostnou lyriku.
Luboš Hora-Kladno