Alexander Sergejevič Puškin /1799-1837/
I když je A.S.Puškin brán řadou literárních odborníků za největšího představitele ruského romantismu, vyloženě typickým romantikem je vlastně jen ve svých třech poemách ,,Kavkazský zajatec“, ,,Cikáni“ a ,,Bachčisarajská fontána“, které nesou souhrnný název ,,Jižní poemy“. Ve svém nejznámějším ,,románu ve verších“ s názvem ,,Evžen Oněgin“ vystupuje už Puškin v duchu realismu s hlavním hrdinou Oněginem jako typem tzv. zbytečného člověka.
Aleander Sergejevič Puškin vyšel z prostředí chudší dvorské šlechty. Jeho pradědečkem z matčiny strany byl mouřenín/černoch/A.P. Hanibal, který byl jako chlapec darován ruskému carovi a zemřel jako generál v carských službách. Puškinovi rodiče se tak oddávali povinnostem a příjemnostem společenského života , že jim nezbyl čas na výchovu dětí. Proto malý Puškin daleko více přilnul k babičce Marii Alexejevně a k chůvě Arině Rodionovně, nevyrovnatelné vypravěčce lidových pohádek a zpěvačce lidových písní. Tak už v Puškinově dětství byl položen základ k jeho hlubokému proniknutí do ruské lidové duše i k nejhlubším tajemstvím ruské řeči.
Do velkého dění své doby byl Puškin vržen již jako žák lycea v Carském Sele. Nebyla to jen vlna vlasteneckého citu, která zaplavila mládež v dobách Napoleonova vpádu do Ruska. Mezi studenty prosakovaly i zakázané knihy a zakázané názory, svobodomyslné a revoluční myšlenky, které přinášeli z pokročilejšího Západu důstojníci vracející se z protinapoleonovského tažení. Nesvoboda carského režimu i útlak nevolníků cítí mladá inteligence jako něco nesnesitelného. Protestuje, bouří se a sdružuje se v tajných spolcích. Jeden z nich-Svaz osvobození byl kolébkou děkabristického povstání. Puškin byl zasvěcen do revolučních příprav, sdílel názory svých radikálních přátel a rozdmýchával jejich revolučnost básněmi,které však nemohly být tištěny. V opisech však kolovaly mezi přívrženci radikálů. Puškinova opovážlivost však nezůstala utajena carské policii. Autora revolučních básní postihla jemnější forma vyhnanství , když byl na čtyři roky služebně přeložen na ruský jih, konkrétně do Kišiněva a Oděsy. Brzy však po dalším udání se Puškinovo přeložen přitvrdilo . Postihlo ho dvouleté vyhnanství ve vesnici Michajlovské. Změnu pobytu mu mohli nařídit , ale ničím nemohli změnit způsob jeho myšlení.
Po porážce děkabristického povstání a krutých trestech pro děkabristy potřeboval nový car Nikolaj udělat jisté gesto laskavosti . Proto povolal Puškina zpět do Petrohradu a nabídl se mu sám za cenzora jeho nových děl . Puškinovy cenzurní trampoty však nebyly o nic menší než dříve a jeho vztah k carovi byl čím dál napjatější. Car stál patrně i v pozadí intriky, která vehnala Puškina do souboje s omezeným francouzským krasavcem Danthésem , který se dvořil jeho ženě. Souboj skončil smrtelným zraněním Puškina , který dva dny po souboji skonal.
Luboš Hora-Kladno