Neutěšené poměry v Čechách po Třicetileté válce
Snad nejhůře vyšly z Třicetileté války české země, které zůstaly bezezbytku v rukou katolických Habsburků. Zdecimované české obyvatelstvo, kterého značně ubylo nejen následkem ztráty života, ale i díky emigraci, se konečně dočkalo míru. Byl to ale mír uprostřed ruin, hladu a zoufalství. Předváleční bohatí sedláci se ocitli na úrovni téměř bezzemků. Města se vylidnila a jejich novými obyvateli se stali otrlí váleční vysloužilci a tuláci, kteří se seběhli ze všech končin Evropy. Řádilo v nich násilí a zločin. Venkov přepadaný polo zvířecky žijícími ubožáky z lesů na tom nebyl o nic lépe. Strašný požár dlouhé války sice uhasl, ale nezbylo nic než spáleniště.
Výše postavená česká šlechta z velké části emigrovala a nahradila ji vysoká šlechta z ciziny, především Němci, Vlaši a částečně i Španělé. Ti všichni se horlivě hlásili ke katolickému vyznání, protože jiné povoleno nebylo a též k vládnoucím Habsburkům, kteří v Čechách po válce výrazně upevnili svou moc. Český jazyk začal silně upadat, cizáci ho bud vůbec neznali, nebo se jím styděli mluvit.
Politickou vůli uplatňovala feudalita prostřednictvím zemských sněmů. Na nich měli převahu vysocí feudálové, vrátila se do nich katolická církev a pouze jediný společný mandát měli měšťané. Všude v českých zemích vládla habsburská centralizace a ostrá rekatolizace.
České království i po vestfálském míru formálně zůstalo samostatným státním útvarem. Tvořilo však personální unii s rakouskými zeměmi a Uherskem, které však bylo z velké části obsazeno Turky. Téměř celé desetiletí po uzavření vestfálského míru byl v čele státu a tedy i českým králem Ferdinand III., stejně horlivý katolík, jako jeho otec Ferdinand II.
Když na jaře 1657 zemřel, nahradil ho tehdy ještě teprve dospívající Leopold I.
Ten byl pak rakouským císařem a zároveň českým králem téměř celé půlstoletí až do roku 1705. Přes svou až extrémně dlouhou vládu se však nijak významně do českých dějin nezapsal. Leopold, ovšem nikoli díky svým vojenským schopnostem, ale díky schopnostem svých výtečných vojevůdců/především Karel Lotrinský a Evžen Savojský/ nejenže definitivně zastavil pronikání Turků do Evropy/počínaje vítězstvím nad Turky u Vídně roku 1683/, ale začal s jejich postupným vytlačováním ze střední Evropy. Tyto úspěchy však velmi ostře kontrastovaly s až nelidsky krutým zacházením s poddanými. Nevolnictví dosáhlo ve druhé polovině 17. století svého vrcholu a poddaný člověk představoval spíše tažný dobytek, než lidskou bytost.
Falešná nádhera architektonického i výtvarného barokního umění nemohla na neutěšených poměrech nic změnit. A násilná rekatolizace vše jen završovala.
Od uzavření vestfálského míru v roce 1848 se přímo na českém území sice téměř celé století neválčilo, ale přesto český národ válkami Habsburků na cizích územích silně trpěl. Češi byli násilně verbováni do vojska mocichtivých Habsburků, za které umírali a ti co se naverbování do vojska vyhnuli dřeli do úmoru a žili v nezměrné bídě. Období 17, i části 18. století, které se snaží někteří historici zabalit do falešného pozlátka pochybných krás vrcholného baroka patří z hlediska poddaného lidu v českých dějinách k nejhorším. Velmi případně toto období nazval Alois Jirásek jediným ale vše jasně vysvětlujícím slovem , totiž TEMNEM.
Luboš Hora -Kladno