Mým koníčkem je kromě historie i literatura. Současnou beletrii prakticky vůbec nečtu a tedy ani neznám. Spíše se vracím k literatuře starší, především historickým románům a klasické literatuře. Samozřejmě především té české. Mám doma kompletní díla například Aloise Jiráska, Václava Beneše Třebízského , ale třeba i Boženy Němcové nebo Jakuba Arbese, jehož takzvaná romaneta považuji za velmi poutavá.
Po otci jsem zdědil i kompletní díla některých evropských klasiků, především ruských.
A tak se mohu pochlubit kompletními díly Michaila Jurjeviče Lermontova, Ivana Sergejeviče Puškina, nebo Lva Nikolajeviče Tolstého. Z ostatních evropských klasiků pak třeba Goethem, Schillerem, nebo Stendhallem.
Knihy mého nejoblíbenějšího nečeského autora Viktora Huga jsem si ale musel shánět pracně sám po antikvariátech. Otec totiž vlastnil jediný Hugův román ,,Devadesát tři“.
Dnes mám asi 10 Hugových děl, včetně knih poezie. Sehnat komplet Hugovo dílo je
pro mě prakticky nemožné. Nejraději mám Hugovy romány. Proč jsem si ale jako čtenář oblíbil právě Viktora Huga?
Viktor Hugo zanechal dílo, které imponuje už svým rozsahem, rozmanitostí určitých žánrů a šíří záběru. Sahá od intimní , přírodní a filozofické lyriky přes básnickou epiku, rozsáhlá díla románová a tvorbu dramatickou až k politické satiře a pamfletu. Z tohoto velkého odkazu žije dnes plným čtenářským životem jen jeho tvorba románová. Jsou to široké záběry společenského života ze středověké Paříže/,,Chrám Matky boží v Paříži“ se svým nezapomenutelným hrdinou ohyzdným hrbáčem Quasimodem/, z Anglie na přelomu 17. a 18. století /,,Muž, který se směje“/ , z Hugovy nedávné minulosti /,,Devadesát tři“/, i z jeho současnosti /,,Bídníci“, ,,Dělníci moře“/ Obraz společenských vztahů a konfliktů je vyjádřen Hugovým demokratizmem a svobodomyslností, jeho nenávistí ke všem formám útlaku, láskou k lidem a soucitem s trpícími.
Na jeho románech mě přitahuje především to, že jde o příběhy plné dramatického napětí a neočekávaných až srdcervoucích zvratů. Jeho romány mají navíc značně uvolněnou kompozici, prolíná se v nich několik dějových pásem, proložených rozsáhlými pasážemi úvahovými nebo lyrickými. Pro Hugovy romány je dále typické, že jeho postavy jsou často spíše jen nositeli kladných nebo záporných vlastností. Jsou to lidé ideálně dobří/Jean Valjean-,,Bídníci“, ,,Quasimodo“-,,Chrám Matky boží v Paříži“, Gilliat-,,Dělníci moře“/ nebo démonicky zlí/,,Froll-,,Chrám Matky Boží v Paříži“/.
Jejich jednání se pohybuje v krajních polohách, ve vypjatých situacích a konfliktech.
Romány Viktora Huga pak trochu postrádají střední polohu normální životní situace, což je ale pro romantické autory, mezi které je Viktor Hugo většinou zařazován, dost typické.
Nejznámějším Hugovým románem jsou jeho ,,Bídníci“. I když tento román také vlastním, více mě zaujaly jiné. Konkrétně ,,Muž který se směje“, ,,Dělníci moře“ a ,,Devadesát tři“
Luboš Hora-Kladno