Albrecht z Valdštejna -1. část- vzestup chudého šlechtice na vrchol
Albrecht z Valdštejna je fascinující postavou především svou problematickou a silně rozporuplnou osobností, která tak výrazně zasáhla do dějin třicetileté války. Z hrdinného vojevůdce habsburských armád se nakonec stal zrádce a lump. Udivoval energií, činorodostí, odvahou, organizačními i velitelskými schopnostmi, ale také svou bezohledností, kariérismem, prospěchářstvím a egoismem.
Valdštejn se narodil roku 1583 ve starobylém, ale v té době chudém šlechtickém rodu Valdštejnů. I když svým původem pocházel z evangelické, dokonce českobratrské rodiny, dal se do služeb zarytých odpůrců evangelické víry katolíků. Bylo to pro něho výhodnější a jak je pro jeho život až notoricky typické, měl z toho podstatně větší prospěch.
Bylo mu dvacet let, když se dal na vojnu. Tehdy si ale přímých bojů proti Turkům příliš neužil. Vyřadilo ho z nich zranění/průstřel ruky/ a brzy se nakazil i ,,uherskou nemocí“ /sifylidou/. Zato na sebe upozornil mimořádnými organizačními schopnostmi. Měl bystrou hlavu, uměl se rychle rozhodovat a byl neobyčejně obratný. Bleskově dovedl postřehnout jádro jakéhokoli problému a s předstihem dospíval k jeho nejvýhodnějšího řešení. Díky těmto vlastnostem v armádě rychle povyšoval. Již ve svých třiadvaceti letech byl plukovníkem v žoldnéřské armádě českých stavů. Brzy poznal, že u nich mu pšenka nepokvete a bez jakýchkoli výčitek se zřekl evangelické víry a přestoupil ke katolíkům.
Vidina odměny, bohatství a moci u něj bude mít vždy přednost před svědomím. Projeví se to i v jeho manželství, které uzavřel vyloženě po získání velkého majetku. Když manželka záhy zemřela, stal se z někdejšího chudého šlechtice velmi zámožný muž.
Do českého stavovského povstání vstoupil sice ještě jako jeden z velitelů stavovské armády, ale když s předstihem odhadl výsledek povstání bez sebemenšího ostychu dezertoval ke katolickým Habsburkům. V bitvě na Bílé hoře ještě chyběl, ale nedlouho po ní už patří k významným důstojníkům císařské habsburské armády. Horlivě se účastní pobělohorských konfiskací a jeho majetek se rychle zvyšuje. V roce 1623 mu samotný císař Ferdinand II. uděluje titul vévody frýdlantského. Nenasytný Valdštejn však míří výš a dál. Podruhé se žení. I podruhé je to sňatek z rozumu a pro co největší osobní prospěch a zisk. Svým druhým sňatkem s hraběnkou Kateřinou z Harrachu se ještě těsněji sepjal s habsburským rodem. Tím získal další povýšení do stavu říšských knížat.
Píše se rok 1625. Evropské protestantské země se zformovaly do protihabsburského spolku v čele s dánským králem Kristiánem IV. Protihabsburský spolek je mocný, zato bezprostředně ohrožená habsburská armáda v téměř dezolátním stavu. Zoufale se jí nedostávají finanční prostředky. Těch má naopak Valdštejn nadbytek. A díky tomu se dostaví další hvězdná chvíle Valdštejnovy kariéry. Nabídne císaři, že se jeho armády ujme. Ve vlastní režii jí přebuduje, vybaví, zorganizuje, vycvičí a povede k vítězstvím. Jeho návrh je Ferdinandem přijat.Co na tom, že spíše z nouze, než z přesvědčení o Valdštejnově korektnosti. Na jaře 1625 byl Albrecht z Valdštejna jmenován vrchním velitelem všech habsburských armád. Začátkem podzimu téhož roku vyráží téměř ,,soukromé“ vojsko generalissima Valdštejna proti nepříteli. V té době čtyřicetiletý Valdštejn je jakýmsi ,,českým Napoleonem“. Je druhým mužem v habsburském státě, hned po císaři Ferdinandovi.
Luboš Hora-Kladno