V pobělohorském období, které Alois Jirásek v jednom ze svých románů nazval velmi výstižně TEMNEM, došlo k hlubokému úpadku české literatury a spisovného českého jazyka, který se dostal až na hranici samotného zániku. Česky se tehdy samozřejmě hovořilo, ale pouze v soukromém životě převážně prostých lidí. Lidé z vyšších společenských vrstev se často styděli česky mluvit. Český jazyk se nepoužíval například ani při jednání na úřadech. Spisovná čeština tak v průběhu 18. století spěla ke svému zániku.
V poslední čtvrtině 18. století však začínala doba rozhodujícího obratu v používání českého jazyka. Jednalo se o období takzvaného NÁRODNÍHO OBROZENÍ, které se vymezuje zhruba na letopočty 1775-1848. V českém národě se našli vysoce vzdělaní a nadšení vlastenci, kterým musíme být dodnes velmi vděčni za záchranu i částečné obnovení českého spisovného jazyka. Jím se po dlouhé době začaly na konci 18. století zase psát české knihy, stejně jako překládat díla významných evropských autorů do češtiny. Na této záchraně a znovuobnovení spisovné češtiny mají největší zásluhu dva čeští jazykovědci. Z té starší obrozenecké generace /1775-1800/ je to Josef Dobrovský a z té mladší /1800-1848/ Josef Jungmann. Zejména díky nim začali nadšení čeští vlastenci psát po dlouhé době první české knihy i verše a skládat první divadelní hry namluvené v češtině. Mezi takovéto úplně první průkopníky českých knih i dramatu patří nepochybně bratři Václav a Karel Ignác Thámové, Šebestián Hněvkovský, Antonín Jaroslav Puchmajer, Prokop Šedivý, loutkář Matěj Kopecký i někteří další.
Jaká ale byla v tomto období českých dějin situace s vydáváním česky psaných novin a tedy i českým novinářstvím?
Díky pronikání osvícenských myšlenek došlo v českých zemích v průběhu 18. století ke spisovné kodifikaci a silnému rozšíření německého spisovného jazyka. Četli se především takoví autoři jako Goethe, Schiller, nebo Lessing, vesměs Němci. Český spisovný jazyk naopak zanikal a poslední česky psané noviny s názvem ,,Pražské poštovské noviny“ /Český postilion/ přestaly vycházet roku 1722 úplně.
K opětovnému vydávání těchto česky psaných novin došlo v roce 1782 . Na jejich vydávání už se významně podílel nejvýznamnější představitel českého obrozeneckého novinářství Václav Matěj Kramerius. Ten se v roce 1791 osamostatnil a začal vydávat takzvané ,,Krameriovy vlastenecké noviny“, které se brzy těšily velké oblibě zejména v řadách vlasteneckého kněžstva, učitelstva i u vzdělanějších vrstev měšťanů a dokonce i sedláků. Znovuobnovený český spisovný jazyk nalezl ohlas i na sousedním Slovensku. Na konci 18. století vycházely v Prešpurku/dnes Bratislavě/ takzvané ,,Prešpůrské noviny.“ Byly psány česky, protože spisovná slovenština tehdy ještě neexistovala.
Luboš Hora-Kladno