Pavel Kalaš
Pavel Kalaš není psychiatrickým pacientem bohnické nemocnice. Vlastně ho znám jen málo a tak vůbec nevím jestli se někdy v minulosti psychiatricky léčil. Za mého zhruba pětiletého působení v areálu PN Bohnice určitě ne. Kdyby totiž ano, pak by se patrně nějaký čas neobjevil na fotbalových trénincích ať už týmu ,,CDZ“, nebo ,,Dobrého místa“. A to se za celých těch 5 let nestalo. Právě naopak, Pavel patří k nejpoctivěji trénujícím fotbalistům. A přitom je ze všech nejstarší, když jako jediný ze všech překročil už šedesátku. Nikdo by mu ten věk nehádal, protože Pavel je na rozdíl od některých třeba o celou generaci mladších účastníků tréninků stále štíhlý jako lanka. Vzhledem ke svému věku má výbornou fyzickou kondici.
S Pavlem mě spojuje nejen pokročilejší věk, když jsem jen o několik let mladší, ale i fakt, že fandí stejně jako já ve fotbale pražské Slavii. Narozdíl ode mě je ovšem opravdu skalním fanouškem. Já výsledky Slavie jen sleduji, Pavel nevynechá
snad jediný domácí zápas pražského klubu. Kromě toho cestuje i na zápasy Slavie na hřiště soupeřů a to dokonce občas i do zahraničí na zápasy v Evropské lize, nově vytvořené takzvané Konfederační lize a dříve patrně i v Lize mistrů.
Je fotbalem doslova posedlý. Ovšem nikoli pouze jako fanoušek, ale i jako aktivní hráč. Poctivě trénuje s kluky třeba o třicet i více let mladšími a nikdy nepožaduje žádné úlevy. A příkladem ostatním může být i ve férovosti svého charakteru. Snad nikdy jsem neviděl, že by někoho fauloval a určitě nikdy jsem nezažil, že by se s někým hádal. Navíc Pavel, ač nejstarší ze všech, je vždy ochotný pomoci s přípravou hřiště na trénink. Klidně pomůže s nošením branek, třebaže někteří mnohem mladší hráči se snaží této neoblíbené činnosti spíše vyhnout. Pavel je prostě charakter a tato vlastnost je mnohem důležitější než nějaké herní umění. To ovšem Pavel také nepostrádá a i přes svůj věk stále patří k platným hráčům.
Luboš Hora – Kladno