Rod polských Jagellonců nastoupil na český trůn po smrti Jiřího z Poděbrad v roce 1471.
Jednalo se vlastně jen o dva zástupce tohoto rodu. Oba vládli současně i v Uhrách. Prvním byl král Vladislav Jagellonský, v Čechách známý jako ,,král Dobře“, druhým pak jeho syn Ludvík Jagellonský. Ten vládl v obou královstvích deset let. Jako uherský král musel čelit sílícímu tlaku osmanských Turků, kteří poté co roku 1453 dobytím Cařihradu způsobili konec Východořímské/Byzantské/ říše rozšířili svou expanzi přes Balkánský poloostrov na sever až k Dunaji. A právě Dunaj protékal uherským státem.
V létě roku 1526 turecký sultán Suleyman samotné Uhry ještě ovládnout nechtěl. Smyslem jeho vpádu byl zisk vydatné kořisti. Ještě před příchodem zimy hodlal stáhnout turecká vojska z Uher zpět. Zprávy o chystaném tureckém útoku přicházely na dvory evropských křesťanských panovníků již delší dobu. Málokterý z nich však zamýšlel Ludvíkovi nějak účinněji pomoci. Uherský a český král se nemohl spolehnout ani na šlechtu a města svých zemí. České sbory se scházely neochotně, některé oddíly na místo bojiště ani nedorazily.
Král Ludvík Jagellonský postrádal i několik tisíc mužů největšího uherského magnáta Jana Zápolského. A tak se stalo, že osudného dne 29. srpna 1526 stál u Moháče/na jihu uherského království/ proti zhruba 55 tisícům tureckých vojáků jen asi poloviční počet Ludvíkova křesťanského vojska. O výsledku bitvy tak nebylo pochyb. Turci v ní také jednoznačně zvítězili. Na útěku z prohrané bitvy musel král Ludvík, doprovázený slezským šlechticem Oldřichem Cetrycem z Lorenzdorfu a Uhrem Štěpánem Acílem , přebrodit jeden z menších přítoků Dunaje. Zatímco Cetrycovi se to podařilo, král Ludvík, oděný do těžké plátové zbroje , nezvládl svého koně a zahynul v bažině. Cetryc se tak stal očitým svědkem smutného konce teprve dvacetiletého panovníka. Po odchodu Turků z Uher se Cetryc vrátil na osudné místo královy smrti. Nalezl zde už ale jen panovníkovu zbraň.
Ludvíkovo tělo mezitím kdosi provizorně pochoval. Cetryc královy ostatky vyzvedl a převezl je do Székesfehérváru /Stoličného Bělehradu/. Tam byly teprve ostatky českého a uherského krále slavnostně pohřbeny.
Ludvík Jagellonský byl druhým a zároveň posledním českým králem z jagellonské rodové dynastie. Po jeho smrti nastoupila dynastie nová, pro Čechy prakticky vždy nepříznivá, totiž Habsburkové. A ti zde vládli až do vzniku samostatného Československa v roce 1918, tedy téměř dalších čtyřista let.
Luboš Hora-Kladno