Bitva na Bílé hoře
Lipany 1434 a Bílá hora 1620-dvě patrně nejtragičtější bitvy našich národních dějin.
Přitom bitva na Bílé hoře dne 8. listopadu 1620 tak tragickou být nemusela. Zdůrazňuji zde slovo bitva, protože samotná ,,Válka česká“ jinak než porážkou českých stavů skončit nemohla. Pokud by na Bílé hoře povstalečtí stavové zvítězili mohli svou konečnou porážku jen oddálit. Minimálně o jednu celou zimu, protože v období Třicetileté války se obvykle přes zimu neválčilo a vojska zaujala pozice v zimních ,,kvartýrech“.
V létě 1620 začala prudká ofenzíva značně posíleného a řádně placeného habsburského vojska proti téměř neplacené stavovské armádě. Ta jen ustupovala a vyhýbala se rozhodující bitvě, na které naverbovaní cizí žoldnéři ani žádný zájem neměli.
Zima už byla na spadnutí a čeští stavové patrně doufali, že do jara už k rozhodující bitvě nedojde a oni budou moci své vojsko přes zimu posílit. Proto ustavičně ustupovali a zastavili se až těsně před Prahou. Jejich vojsku se navíc podařilo zaujmout mimořádně výhodné obrané postavení na poměrně strmém návrší Bílé hory. Nepřítel musel útočit do kopce proti připraveným provizorním opevněním a to je vždy velká nevýhoda. Stavovskému vojsku stačilo držet zaujaté pozice, ostřelovat z nich nepřítele a nenechat se předčasně vylákat k protiútoku. Tento manévr načrtnutý jak podle válečnické příručky však dopadl úplně jinak. Habsburská armáda se přehnala bělohorskou plání, aniž jí stavovské vojsko dokázalo klást vážnější odpor. Přes 20 000 řádně nevyplacených stavovských žoldnéřů se při pouhém začátku útoku rozuteklo. Mnohým oddílům přitom stačilo vidět prchající jednotky a hned se k útěku za hradby nedaleké Prahy přidaly. Ti, kteří utéci nestačili, nebo už nemohli, rozhodně nebojovali za české zájmy, nebo zimního krále Fridricha Falckého, ale rvali se o holé životy. To platí i o nepravdivé pověsti o hrdinném odporu oddílu Moravanů přímo u letohrádku Hvězdy. Vlastně to ani nebyli Moravané, ale jen cizí žoldnéři naverbovaní za peníze moravských stavů. Ti bojovali až do konce, protože jim nic jiného nezbývalo. Bitva na Bílé hoře tak byla ve skutečnosti jen větší šarvátkou a netrvala ani půldruhé hodiny. Přesto nemusela být tak tragická, jak se brzy po ní ukázalo.
Stavovským vojákům stačilo jen se ukrýt za pražskými hradbami, kde by se k nim jistě přidala řada civilních Pražanů a nepřítel by během nadcházející zimy město jen velmi těžko dobyl. Jenže vše dopadlo úplně jinak. Přispěl k tomu i český zimní král Fridrich Falcký, který poté co se o porážce dozvěděl se dal na kvapný útěk z Prahy. I vedení stavovského vojska se během noci z 8. na 9. listopad zhroutilo a nebylo schopné v boji pokračovat. Porážka v bitvě z vojenského hlediska podřadné byla z velké míry sabotáží řádně nevypláceného vojska, které téměř zcela odmítlo bojovat. Po šarvátce na Bílé hoře byla s trestuhodnou nezodpovědností Praha vydána nepříteli vlastně zadarmo. Už druhého dne po bitvě množství stavovských vojáků především z řad velitelů jednou stranou z města prchalo a druhou stranou do Prahy vstupovalo habsburské vojsko. Praha se stala terčem obvyklého vojenského plenění a rabování, na kterém se podíleli jak habsburští, tak stavovští žoldnéři. Celé stavovské oddíly přešly na habsburskou stranu, protože tam měli aspoň příslib řádně vypláceného žoldu. České stavovské povstání se zcela zhroutilo a první fáze Třicetileté války takzvaná ,,Válka česká“ skončila jasným vítězstvím Habsburků. Nastal čas účtování císaře Ferdinanda II. s povstalci.
Luboš Hora-Kladno