Kamil Šindel
S Kamilem Šindelem jsem se opakovaně potkával v době zhruba před 25 lety, kdy mě v beřkovické léčebně krátkodobě přibližně dva týdny hospitalizovali i několikrát za rok . Setkával jsem se tam tenkrát většinou se stále stejnými lidmi a mezi nimi také měl i dobré kamarády. A na příjmovém oddělení-pavilonu 1 jsem jich měl hodně. Patřil mezi ně určitě i Kamil Šindel, kluk asi o pět let mladší než já, kterému bylo tenkrát kolem pětadvaceti let. Kamil byl v té době stejně jako já ,,stálým zákazníkem“ beřkovické jedničky a jeho hospitalizace se stále opakovaly. Na rozdíl ode mě měl smůlu v tom, že neměl kde bydlet a když byl z léčebny propuštěn, bud své bezdomovectví přežíval u různých pochybných existencí, nebo živořil po nádražích, sklepích, nebo dokonce i kanálech. Pamatuji se na jeden společný pobyt, kdy Kamila přivezla do Beřkovic sanitka v doslova dezolátním stavu. Byl hrozně špinavý a silně zapáchal, na sobě měl nějaké bezdomovecké hadry, které snad vytáhl někde z popelnice. Dřív než ho lékařka vyšetřila, musely ho sestřičky vykoupat. Těžko tento fakt odsuzovat, když Kamil neměl žádné bydlení a živořil na ulici. Přitom při pobytech v léčebně hygienu bez sebemenších problémů dodržoval a denně se koupal.
Povahově byl Kamil hrozně hodný kluk. Neublížil by mouše, nikdy se u něj neprojevovaly sebemenší známky nějaké agresivity, dokonce ani slovní. Životní smůlu měl Kamil v tom, že neměl bydlení ani příbuzné, kteří by ho vzali k sobě. Naopak zase životní štěstí v tom, že to byl zejména v obličeji mimořádně pohledný mladý kluk. Dlouhé a husté, mírně zvlněné kaštanové vlasy a upřímné oči, ze kterých vyloženě vyzařovala něha a dobré srdce, jakoby odrážely i celou Kamilovu osobnost. On skutečně i byl svou povahou hodný a citlivý. I když vlastně nic neměl, pro ostatní by se rozdal. I o poslední cigaretu byl ochoten se rozdělit na půl. A kamaráda by nikdy a v ničem nedokázal podrazit , dokonce ani pomluvit.
Právě díky tomu svému vyloženě hezkému obličeji s něžnýma očima byl v léčebně vždy idolem dívek a žen. Ani se nemusel snažit nějakou ,,sbalit“, protože ony obvykle ,,balily“ jeho. Škoda, že se k nějaké ze svých četných beřkovických lásek nikdy nenastěhoval a následně nebydlel. Mohl pak skončit jinak. Takhle, když se jeho hospitalizace ustavičně opakovaly /ještě častěji než u mě/ a navíc ho vždy do Beřkovic přivezla sanitka v extrémně zbědovaném stavu, musel zákonitě skončit tak, jak nakonec skončil. Lékařům v jeho případě došla trpělivost a nakonec ho nechali zbavit svéprávnosti s odůvodněním , že nedokáže žít na svobodě mezi ,,normálními lidmi“ a navíc je svým způsobem života sám sobě nebezpečný. Přitom toho vyloženě pohledného mladého kluka, na kterého ženy letěly, zbavovali svéprávnosti ve věku kdy mu ještě ani nebylo celých třicet let.
S Kamilem jsem naposled mluvil nikoli na pavilonu -jedničce , kde jme to společně ,,táhli“ několikrát, ale za docela jiné situace. Mě tehdy bylo něco přes pětatřicet let, Kamilovi asi o pět méně. To už byl zbavený svéprávnosti. Nesl to těžce. Mohli jsme spolu tenkrát hovořit jen přes mříže okna uzavřeného oddělení, kde Kamil pobýval, zatímco já byl jen v beřkovické léčebně na kole na návštěvě svých beřkovických kamarádů. A k těm Kamil rozhodně patřil. Od našeho posledního rozhovoru uběhly již dvě desetiletí. Já už do beřkovické léčebny dlouho nechodím na své krátkodobé hospitalizace a tak vůbec nevím jak Kamil, tehdy ten pohledný mladý člověk nakonec skončil…
Luboš Hora -Kladno