10.březen -72. výročí tragické smrti ministra zahraničí Jana Masaryka
Jan Masaryk -syn nezapomenutelného prezidenta osvoboditele Tomáše Gariquea Masaryka, náš předválečný válečný i poválečný významný diplomat zahynul dodnes záhadnou smrtí před dvaasedmdesáti lety dne 10. března 1948. Našli ho mrtvého časně ráno pod okny jeho ložnice s koupelnou v Černínském paláci na Pražském hradě.
Okamžitě vyvstala otázka, jak se na dlažbu pod okny svého ministerského bytu dostal?
Skočil snad se sebevražedným úmyslem z okna? Byl z okna někým násilně vyhozen? Jednalo s o nešťastnou náhodu, kdy z okna spadl? Všechny tři možnosti musíme i dnes po tolika letech brát v úvahu. Která je nejpravděpodobnější?
Tuto záhadu zkoumali odborníci za těch více než sedm desetiletí hned několikrát.
K jasnému a jednoznačnému závěru však nedošli.
Nechme tedy hovořit známá fakta o životě a především posledních dnech ministra Masaryka. V každém případě je třeba si uvědomit, že ač Jan Masaryk byl i mezi nejprostšími občany velmi oblíbeným člověkem, jeho povaha byla hodně problematická. Povahově se rozhodně nepodobal svému slavnému otci, který byl přísným asketou, nepil ani nekouřil a snažil se žít střídmě a především neúnavně pracovat. Jan jako by byl v mnohém jeho pravým opakem. Hodně kouřil i si rád vychutnával alkohol. Na oblibě mezi lidmi mu to však nijak neubíralo, protože i on usilovně pracoval pro svobodu i blaho své české vlasti. Byl již v předválečném období významným diplomatem tehdejšího Československa, pracoval ve stejné funkci i za války v exilové vládě v Londýně i po válce v takzvané vládě Národní fronty. V té vystupoval jako nestraník, když nebyl členem žádné ze čtyř českých politických stran.
Největším osobním problémem Jana Masaryka byla patrně jeho silná psychická labilita, která až téměř hraničila se skutečným duševním onemocněním. Však byl také za svého pobytu v USA v mládí po jistou dobu hospitalizován v psychiatrickém zařízení. A jeho trochu bohémský život psychickému stavu rozhodně neprospíval.
V polovině února roku 1948 podalo 12 ministrů z nekomunistických stran československé vlády Národní fronty demisi na protest toho, že se komunisté stále více tlačili k moci a usilovali o vládu pouze své jedné strany. Ministr Jan Masaryk jako nestraník se však k této demisi nepřipojil, třebaže s tím ministři nekomunistických stran počítali. Díky tomu se jim nepodařilo získat ve vládě nadpoloviční většinu a jejich demise byla nakonec 25. února 1948 prezidentem republiky Dr. Edwardem Benešem přijata a komunisté zvítězili.
Jan Masaryk, který byl v této kritické době jakýmsi jazýčkem na vahách mezi soupeřícími stranami ještě přijal místo ministra v nové vládě, která už byla vyloženě v komunistické režii, ale dlouho v ní nepobyl. Po pouhých dvou týdnech byl nalezen mrtev pod okny své ložnice s koupelnou na Hradě. Začaly se vyšetřovat příčiny jeho záhadného úmrtí.
První vyšetřování z roku 1948 bylo vedeno vyloženě v komunistické režii a skončilo jednoznačným závěrem: Ministr Jan Masaryk díky své psychické labilitě neunesl tíhu posledních převratných událostí kolem 25.února a spáchal sebevraždu skokem z okna svého ministerského bytu. Tato verze pak oficiálně platila dalších dvacet let, i když o ní mnozí pochybovali.
V období tzv. Pražského jara v roce 1968 se případ kolem záhadné smrti někdejšího ministra zahraničí znovu otevřel. Začalo se uvažovat o faktu, že nešlo o sebevraždu, ale o násilnou vraždu ministra Masaryka. Objevila se celá řada svědků kteří se po boku Jana Masaryka v jeho posledních dnech pohybovali. Jejich ,,zaručeně pravdivé“ výpovědi si však často protiřečily a to i v případech, kdy se snažily prokázat stejný způsob smrti ministra at už sebevraždu, nebo vraždu. K vydání byla tehdy už připravena kniha autorů P. Kettnera a I.M. Jedličky s názvem ,,Proč zemřel Jan Masaryk?“ Její vydání však znemožnila intervence vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Tato kniha vyšla až s více než dvacetiletým zpožděním v roce 1990./Knihu z této doby vlastním a vycházím z ní./ Ani tato kniha však nepřináší jednoznačný závěr, zda šlo o sebevraždu, nebo násilnou vraždu. Výsledky svědků po dvaceti letech z osmašedesátého roku si opět protiřečí a to tím více, že svědkové vypovídali až po dvou desetiletích od tragické události, tedy v roce 1968.
Jedním z důležitých svědků byl jistý Vilém Vyšín, který byl celé tři roky po válce Masarykovým osobním strážcem a téměř denně se po celou dobu pohyboval v jeho bezprostřední blízkosti. A byl s ním i onoho osudného března 1948. Svědek Vyšín rozhodně neměl důvod zamlžovat údajné Masarykovo zavraždění komunisty, protože sám byl v 50. letech komunisty těžce perzekuován. Vyšín byl jedním z úplně posledních lidí, který tehdy viděl Jana Masaryka naposled naživu. A jeho závěr na záhadnou smrt ministra Masaryka, který pronesl v osmašedesátém roce zní:
,, Já vím, mnoho lidí se nemůže smířit s myšlenkou, že ten veselý člověk odešel ze světa sám, dobrovolně. Více by se jim zamlouvala alternativa, že byl zavražděn. Ale jde přece o pravdu, ne o nový mýtus. Podle mého názoru to byla sebevražda.“
Jedná se však pouze o subjektivní názor jednoho člověka, byt ten člověk byl v posledních třech letech Masarykova života s někdejším ministrem nejčastěji. Objektivní pravda může být jiná.
Pokud šlo skutečně o sebevraždu je třeba též napsat, že tehdejší společenská situace k ní Jana Masaryka nepřímo donutila ….
Luboš Hora-Kladno