Začátkem loňského prosince jsem dělal pro Kladenský deník rozhovor s bývalým výborným kladenským fotbalistou i dvojnásobným dorosteneckým reprezentantem bývalého Československa Miroslavem Bubeníkem při příležitosti jeho pětašedesátých narozenin. Rozhovor pak v novinách vyšel. Já si při této příležitosti vzpomněl na svá klukovská léta, kdy jsem jako divák nevynechal jediný zápas kladenských fotbalistů, kteří tehdy působili ve druhé nejvyšší fotbalové soutěži. Bylo to na samém konci 70. let minulého století a právě jsem končil základku a přecházel na kladenský ,,gympl“.
Kladno tehdy válelo na špici druhé ligy a snad žádnou jinou sestavu dnes s odstupem mnoha let nedokážu vyjmenovat tak přesně, jako tu tehdejší kladenskou.
Míra Bubeník, se kterým jsem dělal rozhovor, tehdy hrál na pozici pravého beka a neměl na tomto postu konkurenci. Já si při příležitosti rozhovoru s ním ale vzpomněl na jiného fotbalistu z té doby. Na tehdejšího kapitána mužstva, vynikajícího stopera Karla Zikmunda. Ten tenkrát dojížděl na Kladno k tréninkům i zápasům z Krušovic na Rakovnicku. Lepšího kapitána snad kladenský tým od té doby neměl. Karel Zikmund byl na místě libera skutečnou oporou týmu, naprosto spolehlivě si plnil obranné úkoly a protože byl vysoký, chodil při standardkách před bránu soupeře a dával i jako obránce hodně gólů, především hlavou. Podle mého názoru by se musel prosadit i v nejvyšší fotbalové soutěži. Jistě nějaké nabídky z ní měl, ale vždy zůstal věrný kladenským barvám. Karel Zikmund byl nejen výtečným fotbalistou, ale i vysoce charakterním člověkem. Prostě ideální kapitán mužstva, který hráče kolem sebe dokázal stmelit ve výbornou partu, která držela při sobě a většinu zápasů vyhrávala. Ještě dnes, když si na něho vzpomenu, vidím ho jako živého. Vysoký, štíhlý s příjemnými rysy v obličeji. Prostě pohledný mladý muž.
V té době jsem také začínal hrát za kladenský dorost a v suterénu stadionu, kde byly kabiny jsem občas Karla Zikmunda potkával. Vzhlížel jsem k němu pomalu se zbožnou úctou. A přece tenhle skvělý fotbalista i člověk skončil nešťastně. Tragicky zahynul ve věku, kdy mu snad nebylo ještě ani třicet let. Jak se to stalo? Ne, fotbal je na jeho smrti zcela bez viny. Karel nezemřel na následky žádného likvidačního zákroku. Příčina jeho tragické smrti byla jiná. Byl tehdy v tom jedenaosmdesátém právě konec léta a na stromech právě dozrávalo ovoce, jablka, hrušky i švestky. Karel Zikmund mě doma v Krušovicích zahradu s ovocnými stromy. Spoluhráčům z mužstva slíbil přivézt co nejvíce ovoce. A právě při jeho česání se to stalo. Snad se pod ním zlomila větev, snad špatně šlápl, v každém případě při sklizni ovoce spadl ze stromu a to z veliké výšky. Po pádu se těžce zranil. V nemocnici už mu pomoci nedokázali. Začátkem podzimu roku 1981 Karel Zikmund na následky zranění zemřel. A nebylo mu tehdy snad ani celých třicet let. Spoluhráči se slíbeného ovoce už nedočkali, ale co je nejhorší nedočkali se ani samotného Karla. Pamatuji se, jak vlál nad kladenským fotbalovým stadionem nějaký čas černý prapor, jako výraz hlubokého smutku v celém kladenském oddíle. Karel pak v týmu moc chyběl. Nejen jako skvělý fotbalista, ale především jako skvělý charakterní člověk, který hráče okolo sebe jako kapitán dokázal stmelit ve skvělou partu. Však také to po jeho smrti v týmu občas pěkně skřípalo a návrat do druhé ligy se bez Karla Zikmunda nepodařil.
Při mém rozhovoru s jeho tehdejším spoluhráčem Mírou Bubeníkem jsem se nezapomněl zeptat i na Karla Zikmunda. Potěšilo mě, že Míra měl na něj úplně stejný názor jako já. Karel Zikmund byl totiž skutečný a ideální kapitán mužstva za kterého se později snad celá léta jen marně hledala adekvátní náhrada.
Luboš Hora-Kladno