Dobrovolného trenéra fotbalu u mládeže jsem začal poprvé dělat krátce po přiznání invalidního důchodu ve svých třiceti letech. Nemusel jsem chodit do práce a najednou měl spoustu volného času. Fotbal jsem v minulosti soutěžně hrál a hlavně mě bavil.
Proto jsem se tehdy rozhodl pro práci dobrovolného trenéra mládeže.
Moje první trenérská štace byla u dorostenců Pleteného Újezda/vesnice hned u Kladna/. Tehdy jsem sice neměl ani to nejmenší trenérské vzdělání, ale o to více chuti do této práce. Kupodivu moje první štace byla přes všechny mé nedostatky možná nejúspěšnější. Dorostence jsem přebíral za situace, kdy byli v nejnižší soutěži na dně tabulky. Nebylo se čemu divit. Bylo jich málo a často jsme měli vůbec problém dát na zápas dohromady potřebných jedenáct hráčů.
Nebyla tehdy možná jiná taktika než se zavřít do obrany, betonovat, odkopávat a co nejvíce zdržovat. Přitom jsem ale nechal po celý zápas na půlce číhat nejlepšího a hlavně nejrychlejšího hráče Miloše, který dojížděl z Unhoště. Ten jediný nemusel vůbec bránit a jen čekal až k němu někdo odkopne míč. Když se to podařilo, byl Miloš díky své rychlosti schopen od půlky utéct a ohrozit branku soupeře tak, že z toho byl občas gól. Nikdo jiný se přitom do útočení nezapojoval. Na první pohled to byl vyložený antifotbal. Ale my se díky němu dostali ze spodku tabulky téměř do její poloviny. Občas jsme zvítězili o gól/nejčastěji 1:0/ a díky zabetonované obraně tak získávali cenné body. Kromě útočníka Miloše jsme měli jediného kvalitního hráče-brankáře, jehož jméno už si nepamatuji, třebaže jsme často jezdili spolu na tréninky a zpět na kole. Byl totiž také z Kladna. A právě ten gólman nám hodně vychytal a když se pak Milošovi podařilo vstřelit z brejku gól, brali jsme všechny body.
Přes určitý trenérský úspěch mám však na Pletený Újezd spíše smutné vzpomínky. Na jednom z tréninků, když jsem hráls klukama jsem si na čtyřikrát polámal kotník. Ze hřiště mě odvezli funkcionáři klubu přímo do nemocnice. Tři čtvrti roku jsem se pak dával dohromady, chodil o dřevěných berlích se sádrou na noze až po koleno i potom, když už mi sádru sundali na rehabilitace. Když jsem byl konečně v pořádku, nejenže jsem se do Pleteného Újezda nevrátil, ale na čas jsem s fotbalem úplně přestal.
Teprve asi po dalších dvou nebo třech letech jsem to zkusil u přípravky Lokomotivy Kladno/dnes Slavoje/. Pamatuji si, že jsem dělal asistenta dnes už nežijícímu Pavlu Drskovi. To byl na celém Kladně nejen známý mládežnický trenér, ale i skvělý člověk. /Jeho syn Pavel hrával svého času dokonce bundesligu za Duisburg/ S Pavlem se mi spolupracovalo skvěle a i díky němu jsem si udělal tu nejnižší trenérskou licenci pomocného trenéra. Dělala se jen v rámci kladenského okresu na Kladně a jen si pamatuji, že mě zkoušel lektor Mirek Vosyka, kterému jsem o řadu let později dělal asistenta u ligových žáků SK Kladna.
V období mezi pětatřicátým a čtyřicátým rokem věku jsem prošel jako trenér několik oddílů v Kladně a okolí. Nakonec jsem zakotvil v tom který mi nejvíce vyhovoval. Bylo to Novo Kladno, kde jsem potom vydržel řadu let a jako trenér tam prošel všemi mládežnickými kategoriemi od mladší přípravky po dorost.
Luboš Hora-Kladno