Béda Zoulák
S Bédou Zoulákem jsem byl v léčebně v Horních Beřkovicích několikrát. Vždy to bylo na příjmovém oddělení, pavilonu číslo 1. Co se pamatuji ani jednoho z nás nikam nepřekládali. Mě proto, že jsem vždy zhruba po dvou týdnech dobrovolné hospitalizace odcházel a Béda zase už tak nějak k té jedničce patřil.
Skamarádili jsme se hned při naší první společné hospitalizaci, zejména proto , že oba jsme měli stejný smysl pro legraci a oba jsme také už měli nějakou tu hospitalizaci za sebou a díky tomu jsme znali různé fígle, jak řád léčebny různě ošidit a tak si hospitalizaci ulehčit. Vzpomínám si třeba, že tenkrát se v léčebně s oblibou pily extra silné sypané čaje, kterým jsme říkali ,,magoráky“. Ty se pijí obvykle v kriminále a zkušení kriminálníci by jistě okamžitě věděli o co se jedná. Čaj magorák vás dokáže přivést do mírné euforie. Já si je před lety dokonce občas vařil i doma, protože magorák vás těžko může přivést do nějaké závislosti, jako třeba alkohol.
Magoráky byly ovšem v léčebně zakázány. My je tam ale stejně pili vlastně denně. Přitom třeba pouhé kávy zalévaly sestřičky jen dvakrát za den, protože i ty prý ve větším množství narušují psychiatrickou léčbu.
Zkušení pacienti, a mezi ty jsme my s Bédou patřili ,si však vždy dokáží poradit. Stačilo jen sehnat sypaný čaj a mít vařič, na kterém by se dal uvařit. Klasický vařič jsme samozřejmě neměli a tak jsme si sami vyráběli vařiče ponorné, kterým jsme říkali ,,ponorky“. A vyrobit ponorku nebylo vůbec těžké. I já manuelní nemotora jsem to dokázal. Stačilo spojit dvě klasické žiletky od sebe oddělené sirkami s dráty a ponorka byla hotová. Pak se zašít na kuřárnu, kterou sestřičky kontrolovali jen výjimečně a pustit se do vaření. Dráty se prostě zastrčily do zásuvky a za chvíli se voda vařila. Dnes spíše s úsměvem vzpomínám, jak jsem jednou udělal při výrobě ponorky nějakou chybu a při vaření čaje jsem dokázal vyhodit všechny zásuvky na oddělení. Elektrikář, kterého museli zavolat si pak hrál s opravou snad půl dne.
Bédovi se ovšem něco podobného stát nemohlo. On byl ve výrobě ponorek mistr nad mistry. Sehnat žiletky nebyl nikdy problém, třebaže holení jsme museli mít na sesterně, pro případ, že by se chtěl někdo z pacientů podřezat. Horší bylo vždy sehnat dráty. Béda šel jednou tak daleko, že rozebral reproduktor ústavního rozhlasu a tak sehnal potřebné dráty. Pak vyrobil
ponorku a mohlo se začít vesele vařit. Na Bédu a jeho ústavní zkušenosti si prostě hned tak někdo nepřišel. Také proto jsme si spolu sedli. S Bédou byla vždy sranda a některé jeho ,,hlášky“ si pamatuji dodnes. Líbilo se mi na něm i to, že i když v léčebně patřil mezi známé průšviháře, nikdy nebyl schopen nikomu ublížit a stejně jako já nikdy nebyl trestaný ani neměl nařízenou léčbu soudem, takzvanou ochranku.
Béda byl také hodně na ženský. Mužské příjmové oddělení mělo tenkrát se stejným oddělením žen společnou jídelnu a tak jsme se při každém jídle mohli se ženami stýkat. A Béda, třebaže už nepatřil k nejmladším a při našich společných pobytech mu táhlo pomalu na padesátku, byl ustavičně ,,na lovu“. Při každém pobytu dokázal nějakou ženu ,,sbalit“ a někdy i mnohem mladší než byl sám. Dodnes nechápu jak to dělal, protože nebyl žádný krasavec. Sice dost vysoký, ale také se slušným bříškem, malou pleškou a hlavně jen několika zkaženými zuby v ústech. Když mu některá z četných partnerek řekla, aby si dal aspon udělat zuby ,odvětil, že pak by byl moc atraktivní.
Ženy nepřitahoval svou vizáží, ale kouzlem své osobnosti. A to kouzlo se svým unikátním humorem Béda určitě měl.
Naposled jsme se s Bédou setkali asi před patnácti lety. Já byl na svém obvyklém krátkodobém pobytu na beřkovické jedničce, ale Béda už byl tenkrát jinde. V léčebně byl dlouhodobě a ten pobyt trávil na chronickém oddělení. Ne, nebyl v nějakém extra špatném psychickém stavu. Na ,,chronáku“ byl jako dlouhodobý pacient, proto, že neměl kam jít. Nejsmutnější na této věci byl fakt, že Béda měl syna, kterému při svém nízkém invalidním důchodu byl vždy ochoten dát první i poslední. Přepsal na něj i svůj vlastní byt. A sotva syn dospěl a našel si přítelkyni, tak Bédu z toho bytu prostě vyštval. Za žádnou cenu si ho nechtěl vzít k sobě.
V beřkovické léčebně jsem už delší dobu nebyl. A tak vůbec nevím jak to s mým někdejším kamarádem Bédou Zoulákem vůbec dopadlo. Snad je tam stále, nebo někde v domově důchodců, ale není vyloučeno že už je také po smrti. Byl přece jen o více než 10 let starší než já. Budu však myslet optimisticky a věřit tomu, že v beřkovické léčebně ,,sbalil“ Béda nějakou ženskou s bytem a stáří teď tráví u ní. Na ,,balení“ žen byl přece Béda Zoulák vždycky mistr….
Luboš Hora-Kladno