Žižkovo dětství a lapkovské mládí
Psát o Janu Žižkovi až do začátku husitské revoluce, konkrétně do události takzvané první pražské defenestrace/došlo k ní 30. července roku 1419/ je velmi problematické, protože historicky hodnověrné zprávy o tomto období jeho života jsou k dispozici jen v útržkovité podobě. Naopak od začátku revoluce až do Žižkovy smrti můžeme mapovat jeho životní osudy téměř měsíc po měsíci.
Není ani přesně znám letopočet Žižkova narození. Často se uvádí rok 1360, což ale nevylučuje, že Žižka se mohl narodit o jeden, dva, možná i více let dříve, stejně jako později.
Jisté je, že se narodil v jihočeském Trocnově /dnes okres České Budějovice/ v zemanské rodině Řehoře Žižky. Není jisté zda jeho matka se jmenovala Johana, jak se někdy uvádí. V každém případě musel mít Jan Žižka sourozence, ze kterých ovšem bezpečně známe pouze bratra Jaroslava, který s ním později působil v lapkovském bratrstvu a za samotné revoluce patrně i v husitském vojsku. O Žižkově dětství i období dospívání nemáme sice žádné zprávy, ale přesto o této době něco napovídají výzkumy antropologů. Ti v sedmdesátých letech 20. století zjistili z Žižkovy dochované kalvy/mozkovny/, že právě v dětství/někdy mezi 10 a 12 rokem věku/ přišel malý Jan o své první oko. Za jakých okolností k tomu došlo se můžeme jen domnívat. Snad to byla nešťastná náhoda při nějaké klukovské hře, ale pravděpodobnější je surový útok na malého chlapce ze strany dospělého člověka. Antropologický výzkum odhalil, že o své první oko přišel Žižka po těžkém prudkém úderu do hlavy nějakým ostrým předmětem například mečem, nebo sekerou. V každém případě již od dětského věku byl jednooký s ošklivě zohyzděnou tváří.
První písemná zmínka o Žižkovi pochází až z roku 1378. To již musel být plnoletý, protože v tomto roce převzal otcův dvorec, /jeho součástí patrně byla i malá tvrz/ v rodném Trocnově a začal ,,sedlačit“. Nebyl však dobrým hospodářem, nemohl konkurovat mocným sousedům Rožmberkům a začal se zadlužovat. Sňatek s první ženou Kateřinou z nedalekého Čeřejova mu při udržení rodového hospodářství pomohl jen dočasně, když mu manželka přinesla věnem menší část polností.
Někdy na začátku druhé poloviny osmdesátých let 14. století Žižka jako sedlák zcela zkrachoval.
Přišel o veškerý majetek, který si patrně zaokrouhlili do svého majetku Rožmberkové. Neměl nic, ale přece něco mu zůstalo. Tím byl šlechtický titul/byt jen nižší zemanský/ a rodový erb s rakem/nebo možná včelou/.
A v podobné situaci tedy s erbem, ale bez majetku se octla řada dalších nižších šlechticů. Vysoké šlechtě/především Rožmberkům/ konkurovat nemohli a pracovat na ni nechtěli. Byla to otázka jejich šlechtické cti. Jak řešit tak těžkou situaci? Naskýtala se jediná možnost. Dát se na lapkovství. Lapkovské bratrstvo, jehož členem byl i Jan Žižka působilo zejména v jižních Čechách už od druhé poloviny osmdesátých let 14. století. Lapkové číhali v lesích při kupeckých cestách a ze zálohy přepadali zejména bohaté kupce, kteří mířili se svým zbožím na rožmberské statky. V čele bratrstva byl jistý Matěj s přízviskem Vůdce. A další členové? Vesměs zkrachovalí nižší šlechtici jako zeman z Plzeňska jménem Jiřink, Hynek z Kunštátu s přezdívkou Suchý čert, Martin Brada a pak bratrská dvojice Jan Žižka a již zmíněný Jaroslav. Dlouho se bratrstvu dařilo. Jeho členům nechyběl důmysl ani často používané nejrůznější lsti.
Postavit se Rožmberkům čelem samozřejmě nemohli a tak přepadávali ze zálohy a používali jakési partyzánské války. Bratrstvo takto vedlo svůj způsob boje ke konci osmdesátých let i v letech devadesátých. Samotný Jan Žižka se v této době především učil jak úspěšně čelit podstatně silnějšímu nepříteli.
Luboš Hora- Kladno