Trpím už desítku let duševním onemocněním a při zapojení do pracovního procesu se potýkám se svým neviditelným handicapem a sice z toho důvodu, že když se mi podaří pracovat v kolektivu zdravých lidí, tak okolí vnímám tak, jestli mě kolegové a kolegyně v práci nepomlouvají. Při své praxi jsem se setkala se ženou středního věku, která měla obdobné pocity, co támhleta o mě říká, co si o mě myslí negativního, zda-li mě nepomlouvá v negativním slova smyslu.
Obě jsme došly k závěru, že je to právě ta naše duševní nemoc, která tyto pocity způsobuje, že si myslíme, že si o nás ostatní myslí něco negativního.
Jedná se o vtíravé negativní myšlenky, které se vyskytují u duševního onemocnění. Ovšem kdybychom se my duševně nemocné zeptaly těch zdravých kolegyň, aby nám řekly, co si o nás myslí, mohlo by to vyústit v pořádný trapas anebo kladné vysvětlení, že si o nás nemyslí vůbec nic špatného a jak jsme na to vůbec přišly. Každopádně by asi došly k závěru, že nemáme vůbec žádné sebevědomí a sebeúctu. Také to může být tak, že je každý každému úplně fuk, každý se snaží podat ten nejlepší pracovní výkon a soustředí se na práci. Co by si pak asi myslel šéf, kdyby pracovníci se potýkali s těmito pocity?
Setkali jste se také s takovými pocity v pracovním procesu a víte, že trpíte duševním onemocněním?
Lenka Nováková