Je 7.srpen 2021 ráno. Pro mě a kamaráda Honzu Havlíčka právě nastává další turistická akce. V letošním roce je to čtvrtá v pořadí. Tahle srpnová je ale přece jen trochu jiná. Zatímco ty tři předchozí, včetně výletu vlakem do polského pohraničí byly jednodenní, tentokrát vyrážíme z pražského Smíchova na dva dny. Znamená to jedno. Někde budeme muset přespat. Žádný nocleh nikde zajištěn nemáme, ani ho neplánujeme. Oba si ale v ruksakách neseme spacáky. Budeme spát ,,pod šírem“ někde v přírodě brdských lesů. Na začátku naší cesty ještě vůbec netušíme, jak náš nocleh bude nakonec vypadat. Jen známe problémy v tom, že v noci má být silná bouřka.
Autobusem pražské MHD dorazíme ze Smíchova na konečnou stanici Baně, poblíž televizního vysílače na Cukráku. A odtud půjdeme už jen pěšky. Je krásné letní ráno zalité sluncem a nic nenasvědčuje tomu, že v noci má přijít bouřka. Nemyslíme na to příliš. Nálada je dobrá, když vyrážíme z konečné Baně po červené turistické značce přes obec Jíloviště do Černolic. Zaujmou nás malebné Černolické skály, odkud je nádherný rozhled. Nemáme ale čas se jím kochat a proto bez zastávky pokračujeme dále po červené do hlubokých brdských lesů. Naší první zastávkou je až osada Skalka, kde je bufet s občerstvením. Skalka je ovšem od konečné na Baních vzdálena 18 kilometrů. Tuhle trasu ujdeme bez sebemenší přestávky. Vede téměř stále lesem a až poblíž Skalky se ztotožňuje s cyklotrasou. To občas potkáváme cykloturisty a snad jim i trochu závidíme, že oni se vezou na kolech, zatímco my musíme šlapat pěšky. Cíl máme ovšem stejný-bufet na Skalce. Skalka ale není jen bufet s občerstvením. Mě upoutá spíše místní barokní kostel a především k němu vedoucí takzvaná křížová cesta s řadou kapliček, připomínající poslední cestu Ježíše Krista před jeho ukřižováním. Je to už nejméně pátá křížová cesta, kterou jsem měl v Čechách možnost vidět. U bufetu na Skalce si poprvé odpočineme i občerstvíme. Turistů je tu poměrně hodně. My mezi nimi snad jediní, kteří sem dorazili pěšky. Někteří pravda dojeli aspoň na kolech, ale většinou zde sedí, jedí a popíjejí lidé, kteří dorazili auty.
Osobně takové pohodlné ,,rádoby turisty“ nemám moc v lásce a posměšně jim říkám ,,mastňáci“.
Naše venkovní posezení v bufetu na Skalce trvá asi půl hodiny a už pokračujeme dál po červené značce. Naším dalším cílem je osada Kytín, od Skalky vzdálená asi 7 kilometrů. My ovšem ujdeme o něco více, protože se řídíme mou turistickou mapou, která je žel třicet let stará a úsek mezi Skalkou a Kytínem už podle ní vypadá jinak.
Je to Honza, který tuto změnu značení odhalí a díky němu dorazíme do Kytína. Ani tady nezastavujeme a pokračujeme dál ke kytínské hájovně a od ní hlouběji do brdských lesů. Právě tady poblíž hájovny míníme přenocovat. Podle mapy na mobilu tu mají být tři tábořiště s přístřešky pro ,,čundráky“. Ty ovšem nemůžeme najít. Honza se ode mě odděluje a vydává se hledat tábořiště, kde míníme přenocovat. Já zatím hlídám v hloubi lesů jeho ruksak. To už je v podvečer a nebe se pomalu začíná zatahovat. Honza se ke mě vrací asi po půlhodině. Ta tábořiště skutečně našel, ale zásadní problém je v tom, že všechna jsou bez přístřešku. A v noci má být silná bouřka s průtrží mračen. Co teď? Nakonec se rozhodneme vrátit do Kytína. Naštěstí je vzdálen jen asi dva kilometry. Cestou si ovšem ještě stačíme rozdělat oheň a opéct špekáčky. U ohně nesetrváme dlouho. Večer se blíží, s ním i bouřka a slejvák. Proto oheň pečlivě zahladíme a za chvíli jme zpátky v Kytíně. Tady se přece musíme ubránit lijavci i bouřce, i kdyby jsme noc měli strávit třeba na autobusové zastávce. Jen hlavně mít střechu nad hlavou, když jsme vybaveni jen spacáky.
Už při prvním průchodu Kytínem jsme si všimli místního kostela obklopeného nevelkým hřbitovem. Před vchodem do kostela je malý výklenek bez dveří, ale co je hlavní je zastřešený. Co přespat právě v něm. Vrátka na hřbitov jsou naštěstí odemčená.
Je tu ale jiný problém. Hned u kostela je kytínská hospoda s venkovním posezením a v ní několik hostů. A ti mají kostel i hřbitov jako na dlani. Sedíme tedy na lavičce před hřbitovem a musíme čekat až popíjející hosté z hospody zmizí. Vždyť by si mohli myslet, že chceme v kostele krást a mohli by zalarmovat policii. Sedíme tedy na lavičce. Snad hodinu, snad dvě. Pomalu se začíná stmívat, když hosté konečně odcházejí. Teprve tehdy se usazujeme ve vyhlédnutém výklenku kostela. A hned se objeví další problém. Výklenek je vybaven nějakým čipem a po setmění se při každém našem pohybu rozsvítí výstražné světlo. Sice tak na pouhou minutu, ale přesto je to krajně nepříjemné.
Mě jako materialistovi vůbec nepřijde na mysl, že budeme spát vlastně na hřbitově. Strach mám ale z něčeho jiného. Co když opakovaně se rozsvícející světlo upozorní kytínské obyvatele a ti zavolají policii. Pak bychom museli vysvětlovat, že jsme přišli do kostela přenocovat a ne krást. Podobné myšlenky má i Honza. S těmito obavami ve výklenku hřbitovního kostela usínáme. Ve spacákách na betonové podlaze. To nám ale vadí ze všeho nejméně. Horší je to ustavičně se rozsvěcující se světlo. Nevím jak Honza, ale já se moc nevyspal. Vzhůru jsem byl už před čtvrtou hodinou ráno. Honza ještě spal. Raději jsem vyšel před kostel a ranní svítání strávil na lavičce, kde jsme večer čekali až odejdou hosté z hospody. Pak se probudil i Honza a rychle jsme náš provizorní nocleh opustili. Naštěstí nikdo policii nezalarmoval.
Je krátce před šestou ráno, když opouštíme Kytín. Brzy jsme zase v lese. Však Brdy to jsou především hluboké lesy a jednotlivé osady vzdáleny od sebe nějak více než jinde v Čechách. Horší je, že po noční bouřce, kterou jsme přečkali díky kostelu bez jediné kapky, je půda rozmoklá a rozbahněná. Místy to pěkně klouže. Asi po dvou hodinách cesty stále jen lesem dorážíme na zhruba 10 kilometrů vzdálený vrch Stožec. Tady se rozhodujeme co dál. Původně jsme chtěli dorazit až do známého střediska na Brdech Jinců, ale to by bylo dalších skoro 20 kilometrů v nepříjemně rozbahněném terénu. Měníme proto svůj plán a míříme do asi 5 kilometrů vzdálené vsi Všeradice, kde je vlaková zastávka. Celých pět ,,kiláků“ jdeme sice z kopce, ale to je v silně bahnitém terénu stejně nepříjemné. Klouže to tedy pěkně. Všeradice jsou sice rodištěm známé české kuchařky-spisovatelky 19. století Magdaleny Dobromily Rettigové, ale to jsem žel zjistil až po návratu domů, takže nevím, jestli se ve vesnici zachoval její rodinný dům, nebo zda zde má aspoň pomník, nebo pamětní desku. My poznali jen Všeradickou vlakovou zastávku a ta leží mimo samotnou vesnici. Z Všeradic už jsme pokračovali jen vlakem. Nejdřív lokálkou do Lochovic a odtud osobním vlakem do Berouna. Díky Honzovi, který má snad v hlavě jízdní řád, jsme na žádném přestupu nečekali a přestupovali téměř z vlaku do vlaku. Náš poslední společný úsek byla jízda rychlíkem z Berouna do Prahy na hlavní nádraží. Rychlík sice na této trati nabral téměř čtvrt hodiny zpoždění, ale přesto jsme ještě v Praze stačili přejít z ,,Hlaváku“ na ,,Masaryčku“ a odtud téměř okamžitě pokračovat každý do svého bydliště. Já na Kladno, Honza do Čelákovic. Mě osobně se výprava do brdských lesů moc líbila, třebaže se při ní vyskytlo hned několik nepředvídaných problémů. Tím mám na mysli především ten unikátní nocleh ve výklenku hřbitovního kostela. Zažil jsem už více netradičních noclehů pod širým nebem ale tenhle byl skutečnou raritou. Všechny obtíže na cestě brdskými lesy jsme nakonec zvládli. Nejsme žádné padavky a hlavně Honza má bohaté turistické zkušenosti.
S tím bych vyrazil snad i do amazonského pralesa.
Luboš Hora-Kladno