V našem Dobrém místě na pavilonu 19 v bohnické psychiatrické nemocnici sloužím jako tzv. peer povinně vždy v úterý a v sobotu od 10 do 15 hodin. Kromě běžných povinností se zde věnuji hraní a sportu.
Každé úterní odpoledne, kdy chodí méně pacientů a je více času na hraní svádíme s kolegou peerem Jirkou vzájemné zápasy ve stolním tenisu. Jirka je v ping pongu ovšem o třídu lepší než já a v současné době prakticky nemá v Dobrém místě rovnocenného soupeře, který by ho dokázal porazit. A to nejen mezi zaměstnanci, ale i mezi současnými bohnickými pacienty. Hráli jsme spolu od znovuotevření naší devatenáctky po koronavirové pandemii snad třicet zápasů a dosud se mi s Jirkou nepodařilo uhrát jediný set. Přitom pro svůj úspěch dělám všechno možné. Zkouším měnit pálky i svůj herní styl, ale všechno je marné. Na Jirku prostě nemám.
Jen s marnou nostalgií vzpomínám na minulost, kdy se v Dobrém místě nenašel soupeř, kterého bych v ping pongu neporazil, i když občas jsem samozřejmě také prohrával. Jirka je svým herním uměním ale někde jinde než já. Nevadí mi to. Už dávno dovedu přijmout prohru a uznat, že soupeř je prostě lepší než já. To ovšem neznamená, že se s tím smířím a nebudu se snažit vyhrát. Právě naopak. Ty ustavičné prohry s Jirkou mě burcují k tomu se zlepšovat a ani to, že se to nedaří mě nemůže odradit. Pořád a pořád budu vyzývat Jirku k novým a novým zápasům. Je pravděpodobné, že budu stále prohrávat, ale na mé snaze bojovat a snažit se zvítězit to nemůže nic změnit. Ta snaha bojovat je totiž velmi důležitá. Nejen ve sportu, ale především v životě. To už mě snad život naučil po tom bezpočtu drobných životních proher. Ping pong je jen sport, samotný život je o něčem jiném. Ale právě sport je činnost, ve které se lze bojovnosti učit.
Při mých sobotních službách na devatenáctce Jirka neslouží a hrát spolu tedy nemůžeme. O sobotách je tu ale jiný Jirka. Jedná se o bohnického pacienta Jirku Vojáčka. S tím ovšem ping pong nehrajeme. Zato svádíme bitvy ve stolním hokeji. Ještě nedávno před koronavirem jsem Jirku Vojáčka ve stolním hokeji většinou porážel. Pak byla devatenáctka právě kvůli pandemii asi na půl roku uzavřena a naše vzájemné zápasy na tuto dobu pozastaveny. Já tuto hru nehrál vůbec, Jirka měl možnost stolní hokej pravidelně hrát v bohnickém Peer klubu. A co se nestalo. Jirka Vojáček se za ten půlrok výrazně zlepšil. Ted zase prohrávám já. A ne jen občasně, ale ustavičně. Zase se sice snažím vyhrát, ale zase stále prohrávám. Tady mi to vadí ještě méně než v ping pongu s Jirkou-kolegou peerem. Vždyť vlastně jde svým způsobem jen o dětskou hru. Ale v každé hře se má člověk snažit vyhrát. Jen ne za každou cenu. I umět prohrávat je umění. Kdysi dávno jsem s tím měl problémy. Při každé prohře jsem se rozčiloval nejen na sebe/To by bylo v pořádku./, ale žel i na vítězného soupeře. Ted už se aspoň na soupeře, který je lepší než já, nerozčiluji. Že by tedy sport a hry dokázaly působit na lidskou psychiku-ovlivňovat ji, nebo dokonce měnit…..
Luboš Hora-Kladno