Křesťanství v 17. a 18.století

Dělím se se čtenáři webu Lidémezilidmi o poznatky ze svého studia na HTF UK Praha.

Docházelo k rozvoji sirotčinců a starobinců v 17.století v Halle nad Sávou. Roku 1934 velký ukrajinský učenec  objevil všeobecné konzultace, v 18.století na poli Luterském vznikají osady českých emigrantů, provozují charitu jako důsledek víry. Sekty vládnou nad světem lidských duší a dochází k nerovnému zápasu s církevní vrchností a ke svátosti pokání. Reformační myslitelé se báli před nesvěcením. Dochází k odmítání skutků a charity a získávání boží milosti.
Kalvín formuloval poučku že Bůh je naprosto svatý a svrchovaný, odvodil hlavní božské vlastnosti, mravní nedokonalost a hříšnost. Projevy Božské slávy a hněvu. Vztah Boha k člověku má povahu soudu. Démonická tvář je určená k zatracení. Bůh sám rozhoduje o svých osudech. Přívlastky svrchovanosti -milosrdenství- Boží láska. Činorodá, svatá a všemohoucí vůle. Řídí se vlastní moudrostí. Jde o oblast hmotné přírody a oblast mravního rozhodování, postulát. Že lidské osudy jsou předurčeny, učení predestinace, došlo k naprostému zkažení. Kalvínova nauka vede nutně k závěru a stvořitelskému plánu, je to předpoklad ekonomie spásy. Uznat Boží pravomoc, věčná spása a zatracení, aby utvrdil svou vlastní slávu.
Bůh dává zakusit lidem se svobodného rozhodnutí. Bůh dává naději na spásu.
Kalvín vydává knihu „Instituce křesťanského náboženství“. Odsouzení jejich funkce mají podporovat vládu Satana, jde o odvěký zápas v dějinách. Svrchované panství Boží se uplatňuje. Dochází k přijímání ve stavu víry. Osvícení víry bylo uděleno jenom vyvoleným. Teze je paradox víry. Dochází k zvláštnímu druhu napětí a společenskému dění. Vláda Boží je svrchovaná nad stvořením. Celému lidstvu se zjeví přesvědčení Bohu..
Citát z knihy „Na rozhraní věků“, jde o predestinaci, kterou člověk nemůže změnit, je to dané. Jde o nejvýše činorodé lidské úsilí. Království Boží mělo být na modlitbách. Dochází k duchovní síle a šíření prostředků mezi lidmi. Jde o bratrstvo modlících se křesťanů.
Charita je království Boží v Kalvínské teologii. Snaha o to aby mizely hranice mezi teokracií a vládou Kristovou. Tři hlavní Kristovy úřady – křesťanská představa o Bohu, velebnost Boha samého, že je církev nepřemožitelná. Říše Kristova může obohatit lidské duše dary. Království Kristovo je duchovní činností, jde o ustavičný zápas ve znamení kříže.
Kristus je králem jehož moc se opírá o Boha. Jde o průbojnost v Kalvinismu, bojovnou činorodost a světský asketismus. Zatracen je člověk tehdy, když se člověku daří špatně. Vyvolení znamená, že člověku se daří dobře a když se mu daří dobře, tak se má snažit ještě vice.
Max Weber uznává Principy protestantismu a kapitalismu. Kalvínova učení zamítala konání dobrých skutků. Dobré skutky tam musí být, ale musí tam být znovuzrození v Kristu. Dobrými skutky se milost Boží nezískává, člověk by měl být k Bohu pokorně vděčný v oblasti Kristova království.
Jedná se o spasení znovuzrození, kdy milost zůstává navenek utajena a jde o omilostňující rozsudek Boží, který se vztahuje na lidi, aby užívali pozemských statků k Božím účelům.
Výstavba církevního obecenstva je individuálním podnikáním ve světské oblasti, je to sociální nauka Kalvínská i Luterská.
A jaké bylo peněžnictví a obchod. Že společné hospodaření tvoří oblast sociální činnosti, kdy církev se má zajímat o hodnoty hospodářského života. Že budou vedeni duchem lásky a dobrosti. Je to lež. Lidé jsou drazí, sociální aktivitou mají charitu vyzdvihovat. Bůh od každého vyžaduje počet nad vládou, která mu byla svěřena. Trpícímu má Bůh zkoušet, protože to vyžaduje, sociální poměry by se měly zlepšit. Království Kristovo uskutečňuje pospolitost a pěstění společné solidarity mezi křesťany. Aby veškeré světské zboží sloužilo k vlastním potřebám. Je to věčná záhuba a věčná spása.
Chudák neodpovídá předpokladům do království Kristova. Moderní kapitalismus je jenom na zisk. Jde o vůli panovat a hromadit bohatství. Jde o chudobu a nedostatek vážnosti a chudobnosti. Hospodářský úspěch je přiblížení se člověka k Bohu. Je to nekontrolovaná touha pro získání bohatství. Vyvolenci jsou úspěšnější než jejich spoluobčané.
Hospodářská oblast není mravně neurálním polem nýbrž místem slávy a velikostí Boží. Je to jedincova sebezáchova. Bohatství se nemá stát cílem sám o sobě. Úspěch je nedosažitelný nepřispěje-li Bůh. Je nutný sociálně hospodářský rozvoj a vztah k němu. Duše se vyvíjela v zemědělském prostředí. Reformovaná kalvínská církev se musela spolehnout sama na sebe a musela o sebe pečovat a umožnit další existenci. Pečlivé rozbory a měnící se sociální situace, jde o hospodářský život a právně ověřené soukromé vlastnictví a Boží záměr s lidmi a oprávněnost půjčky na úrok.
Peníze se stávají zdrojem nových hospodářských statků. Jde o nebezpečí démonických poblouznění a touha po hospodářském zisku.
Sekty umožnily Kalvínův růst. Jde o duch novodobého kapitalismu. Jde o Kalvínovou nauku a bohoslovecké základy sociální činorodosti. Kalvín vychovával své stoupence k důvěře, že patří do okruhu vyvolených. Dobré skutky konaly podstatný rozdíl. Podle katolické nauky je Boží úmysl věřících Křesťanů. Člověk hřeší a podřídí se pokání, obrátí se na důvěrníka hříchy, aby se řešily činy, které člověk koná. Světská povolání mají být proniknuta pluralitou světského řádu. Podle Kalvínovy etiky je třeba lidem pomáhat a to neznamená, že budu před Bohem lepší. Jde o oblast pozdějšího vývoje kapitalismu. Příkaz milovat bližního pro slávu sebe samého, to tak není, je to zvrhlé. Kalvínský etos obsahoval prvky, které vylučovaly možnost raně bezpečné směrnice v soužití. Jednalo se o hospodářské vykořisťování.
Je to mravní důležitost přepisovaná světskému povolání, jde o konkrétní charitu a pomoc sirotkům, slabým, starým a nemocným. Koná se jako boží oslava. Člověk nevěřil a nebyl přesvědčen.
Kalvín a Luther. V 18.století tyhle dva směry sdružují v Pietismus. Člověk má svoji cenu a ty musíš jako člověk pomoci každému. Bez Boha podnikání nestačí, jde o obnovu biblického personalismu. Ve Švýcarsku vznikají v 17. a 18. století sociální ústavy. Skutky se musí zvěstvovat slávou Boží.
Jak to bylo s institucí? Klíčem k tomu se stala smrt Kalvínovy rodiny. Charita je zaměřena na sebepřemáhání. Ctnost a charita a nejméně vhodná prosba o pomoc.
Co nechtěl Kalvín vzít na vědomí byl křesťanský rozvoj. U Kalvína je to Boží vláda a hospodářský život. Kalvín je člověk par- excelence, který se s chudobou a závislostí vyrovnal s úctou.
Boží vláda se musí prosadit. Kalvinův výklad k člověku byl mylný. Člověk má tu charitu konat ze strachu. Individuální je křesťanská dobrodinnost. Společnost zůstává středověkým člověkem. Oba reformační proudy a jejich středověký dopad. Confesní parismus. Doba reformace nastoupila.

Zdroj: Přednáška pana profesora Láška na HTF UK v předmětu Křesťanství

Napsat komentář