Bydlím v nejvyšším, tedy šestém patře panelového domu na kladenském sídlišti.
Hned vedle mého bytu bydleli starší manželé Sýkorovi. Oběma bylo něco přes sedmdesát let. Bydleli jsme vedle řadu let a nikdy mezi námi nebyly nejmenší problémy. Právě naopak. Pan Sýkora působil dlouhá léta ve funkci domovníka a kdykoli jsem se na něj mohl obrátit se žádostí o pomoc. Narozdíl ode mě byl manuálně hodně zručný a díky tomu i schopný cokoli opravit. Přitom za takové služby nikdy sám nevyžadoval nějakou finanční odměnu a bylo spíše problémem mu něco vnutit. Takto opravoval i jinak pomáhal nejen mě, mé matce, která bydlí o tři patra níže, ale vlastně všem lidem v našem paneláku. Jeho manželku jsem sice příliš neznal, ale rozhodně ani s ní jsem neměl nikdy žádný problém, nebo dokonce konflikt.
Pak oba onemocněli koronavirem. Ještě jsem se doslechl, že jsou oba hospitalizováni v nemocnici. Bylo to v první polovině letošního března. Uplynuly pouhé dva týdny. A pak přišly dva šoky. Ten první byl, když mi mamka hlásila, že ve vchodu našeho paneláku visí na nástěnce parte. Náš domovník, mimořádně schopný i mimořádně obětavý Ing. Marián Sýkora zemřel. Byl jsem na něj hodně zvyklý, měl jsem rád jeho svérázný humor a hlavně jsem ho uznával. Proto mě jeho úmrtí dost psychicky vzalo. Několik dní jsem byl v depresích. A jen jsem se z nich jakžtakž vzpamatoval a začal zase běhat přišel šok druhý. Vracím se jednou z běhání, vejdu do vchodu a na nástěnce si chci aspoň opětovným přečtením parte domovníka připomenout, ale místo toho šok druhý.
To parte na nástěnce je totiž jiné. Není na něm Ing. Marián Sýkora, ale Vlasta Sýkorová.
Tak se jmenovala domovníkova manželka. Třebaže jsem k ní zdaleka neměl takový vztah jako k panu Sýkorovi až se mi zatmělo před očima. Ten byt, hned vedle mého je najednou prázdný. Za pouhé dva týdny….
Luboš Hora-Kladno