Snad to nikdy neskončí. Nouzový stav měl skončit během posledního únorového víkendu, ale od 1. března je vyhlášen nový s platností do konce měsíce a navíc s podstatně přísnějšími proti koronavirovými opatřeními. Osobně chápu, že situace je v současné době opravdu kritická, ale nedala by se řešit jinak? Méně drasticky?
S koronavirovou pandemií se potýkáme už celý rok. A výsledky? V současné době jsou nejvyšší počty nejen nakažených lidí, ale také lidí hospitalizovaných v nemocnicích i lidí, kteří koronaviru podlehli. Kde se tedy udělala chyba, když po roce boje s pandemií jsme na tom nejhůře? Chyb by se našla celá řada. Vláda situaci prostě nezvládla. Ale hledat chyby jen u ní, by nebylo správné. Velký podíl na současném kritickém stavu má i neukázněnost mnoha občanů. I v kritickém stavu jsem potkával na ulici velké množství lidí bez roušek. Neměli se čeho bát. Nic se jim nestalo. Policisty na ulicích nebylo téměř vidět. A když někoho bez roušky přistihli, nanejvýš ho napomenuli. Z toho si samozřejmě nikdo nic nedělal a bez roušky si chodil klidně dál. Kdyby byl potrestán tučnou pokutou, jistě by si dal pozor. Nic takového se ale během toho celého roku téměř vůbec nedělo. A tak jsme tam, kde jsme. Pro nastávající nouzový stav vyhlásila vláda řadu nových opatření. Uzavřené restaurace, obchody a služby, povinné nošení roušek a respirátorů to je jistě správné. Některá opatření však téměř hraničí s omezováním osobní svobody. Mám na mysli především výrazné omezení pohybu. Minimálně tři týdny se mám teď pohybovat jen v katastru našeho města. Jako vášnivého turistu i cyklistu se mě tohle jalové nařízení osobně velmi dotkne. Obzvlášť teď, kdy začíná jaro. Rád se pohybuji v přírodě a s tím má být teď konec? Dost dobře nechápu koho bych v přírodě navíc s rouškou na ústech mohl nakazit. Protože se během toho roku, kdy pandemie trvá udělalo až neuvěřitelné množství chyb, teď se vláda snaží vše s velkým zpožděním napravit a proto vydává i takováto pochybná opatření. Místo nich by se měla určitě zaměřit na něco jiného. Především zajistit dostatek vakcín a výrazně urychlit očkování i za cenu přeplacení vakcíny, jako to udělali v Izraeli. Očkování u nás jde až neuvěřitelně pomalu. Mojí matce je 83 let a je tedy v nejrizikovější skupině ohrožených lidí. Sám jsem ji na očkování zaregistroval už někdy začátkem ledna. První vakcínu ale dostala až 22. února a teď čeká na druhou. Naše vláda se však více než na co největší urychlení očkování zaměřuje na stále přísnější opatření, která stejně hodně lidí dodržovat nebude.
Luboš Hora-Kladno