Druhá vlna koronavirové pandemie, která začala na podzim loňského roku 2020 se ukázala být silnější než ta první – jarní. Už v polovině měsíce října bylo vynuceně přerušeno moje zaměstnání ve spolku ,,Dobré místo“ na pavilonu 19 v areálu Psychiatrické nemocnice v Praze-Bohnicích. Pro moje kolegy i kamarády ze zaměstnání to bylo jistě nepříjemné. Pro mou labilní psychiku však znamenalo skutečnou ránu. Vždyť v Dobrém místě na devatenáctce jsme postupem času vytvořili skvělou partu lidí, kteří vesměs mají psychické problémy a díky tomu jsme všichni takříkajíc ,,na jedné lodi“. Zvykli jsme si na sebe a vyloženě dobrovolně jsme se na devatenáctce scházeli aspoň jednou týdně, i když naše zaměstnání peerů pro pacienty bohnické nemocnice bylo přerušeno. Pak, když se koronavirová pandemie přiostřila a stav nakažených dosahoval rekordního počtu byli jsme nuceni přerušit i ta dobrovolná setkání. Stalo se tak v první polovině loňského prosince. Nevím jak pro mé kolegy, ale pro mě to znamenalo počátek skutečně obtížného období. Bez kontaktu s bohnickými kolegy i pacienty jsem si najednou připadal nevytížený až skoro zbytečný a moje psychika šla prudce dolů. Rval jsem se s tím, jak to jen šlo. Denně jsem cvičil a běhal, někdy dokonce i dvoufázově /dopoledne i odpoledne/, mamce jsem ustavičně obíhal všechny kladenské supermarkety, kde bylo některé zboží zrovna ve slevě, a snažil se jí maximálně pomáhat i jinak, své články, které uveřejňuji na webu ,,Dobrého místa“ jsem si psal až několik měsíců dopředu, po dokončení a odevzdání první závěrečné práce pro Slánskou akademii volného času, jejímž jsem už patnáctý rok absolventem, jsem začal ryze dobrovolně pracovat na druhé a tu také během letošního ledna dokončil. Snažil jsem se být i v obtížném období koronavirové pandemie ustavičně v nějaké aktivní činnosti. Z minulosti mám už cennou zkušenost, že zabránit osobní psychické krizi, která mi v tom kritickém období pandemie ustavičně hrozila se dá nejlépe nějakou ustavičnou činností a co největším vytížením. Nejhorší je naopak nedělat nic, sedět doma a zabývat se vlastními problémy. Právě tomu nicnedělání jsem se bránil s vypětím všech sil jak jen to šlo. Přesto by to bylo nejspíš všechno málo a já se dostal do osobní psychické krize, kdybych nebyl v ustavičném telefonickém spojení se svými kolegy a kamarády z Bohnic. Mám jich tam celou řadu a snad všem se snažil telefonovat a to až několikrát týdně. Brzy jsem poznal, že i jim vzájemný kontakt více či méně schází, třebaže ho asi nepotřebovali tak zoufale nutně jako já. Hned po Novém roce se má potřeba s nimi telefonicky hovořit vystupňovala. V první polovině ledna, ve kterém platil pátý, tedy nejvyšší stupen protikoronavirových opatření jsem aspoň někomu z bohnické party musel už volat denně. Kolegové a kamarádi si volali i mezi sebou, ale asi ne tak často jako já jim.
V každém případě se podařilo mezi naší bohnickou partou vytvořit v kritické době pandemie telefonický most/s tímto označením přišel právě jeden z mých kolegů i kamarádů/ a byli jsme v ustavičném telefonickém kontaktu. Nevím sice do jaké míry pomohl tento most zvládat krizové období pandemie mým kolegům a kamarádům z Bohnic, ale za sebe musím napsat, že mě osobně zachránil před psychickou krizí. Proto vy všichni kolegové a kamarádi z naší skvělé party lidí s psychickými problémy, kterým jsem v posledních týdnech a měsících tolikrát volal jsem vám velmi vděčný za to že jste se mnou v kritickém období tolikrát po telefonu hovořili a zachránili mě tak před osobní psychickou krizí, kterých mám za sebou z minulosti už tolik. Tentokrát k ní ale nedošlo. Díky vám.
Luboš Hora-Kladno