O tom že si každoročně do nového roku dávám nějaká předsevzetí jsem už psal vícekrát. K mé povaze to patří a podle mého názoru je to při mém psychickém onemocnění velmi žádoucí. Předsevzetí se týkají především sportu, konkrétně jízdě na kole a pravidelnému běhání. Málokdo asi pochopí, že neběhám pro dobrou kondici fyzickou, ale pro tu, která je pro mě mnohem důležitější, tedy psychickou. A výsledky se opravdu dostavují. Jsem na tom teď psychicky podstatně lépe než v minulosti a nemusím být už hospitalizován v psychiatrických zařízeních. Podařilo se mi to, ne díky nějaké psychoterapii pod vedením odborného psychologa, ale díky pravidelnému sportování. Což o to, sportuji vlastně od dětství, ale vždy to bylo nepravidelně a živelně. Teprve před několika lety jsem si začal dávat na každý Nový rok předsevzetí, kolik chci v tom roce naběhat kilometrů a kolik jich najezdit na kole. Třebaže ty počty nebyly zpočátku nijak vysoké, daří se mi je vždy splnit a to mi pomůže víc než ten nejlepší psycholog.
Právě uplynulý rok 2020 byl nějak zvláštní. Původně jsem si do něj dal úkol naběhat dva tisíce km a dva a půl jich najezdit na kole. Když jsem na začátku loňského jara měl naběháno skoro 700 kiláků a vytáhl pro další období kolo, myslel jsem že to bude hračka a zároveň uvažoval o zpřísnění předsevzatých limitů.
Pak ale přišla první vlna koronaviru. Přísná vládní opatření s ní spojená mě dost vyděsila a zhruba od poloviny března byl téměř na měsíc se sportem konec. V tomto období jsem byl, kromě nákupů potravin, zavřený doma a především díky tomu spadl psychicky hodně dolů. K žádné hospitalizaci na psychiatrii už ale nedošlo. Ze všeho jsem se dostal znovu díky sportu a jen se tak přesvědčil, jak moc je pro mě důležitý.
Od první poloviny dubna jsem zase začal sportovat pravidelně a psychika se okamžitě zlepšila. Zase jsem se honil za naběhanými a na kole najetými kilometry.
Někdy na přelomu května a června jsem si sice při pádu z kola naštípl rameno, ale ani tohle mě už nezastavilo. Rameno dost bolelo a při cvičení s činkami ho cítím ještě dnes. Na kole jsem po tom úrazu nejezdil asi 14 dnů, ale stále jsem běhal. A pak jsem zase sedl na kolo a kilometry rychle přibývaly. Když jsem někdy v průběhu července měl už původně předsevzatý limit dvou a půl tisíc kilometrů na kole splněný, okamžitě jsem ho zdvojnásobil na pět tisíc. Pak jsem byl na kole téměř denně, někdy i v dešti, a honil kilometry. Šlo to ale na úkor běhu, když jsem běhal málo a stále se věnoval kolu. Vyplatilo se to. Zdvojnásobené předsevzetí 5 tisíc kiláků na kole za rok 2020 jsem už v polovině října překročil. Trochu mě to psychicky nakoplo, ale na druhé straně jsem se vyděsil z faktu, že za dva a půl měsíce musím naběhat ještě skoro 500 kilometrů. Kolo jsem ve druhé polovině října definitivně uložil na celou zimu a začal tvrdě dohánět ty zatím nenaběhané kilometry. Běhat se dá opravdu za každého počasí. Tak jsem běhal opravdu denně. A těch necelých pět set kiláků jsem od poloviny loňského října do úplného konce loňského roku ještě o dvě stovky překročil a za celý rok 2020 tak naběhal těsně nad dva tisíce dvě stě kilometrů.
Oba celoroční limity se mi tedy podařilo překročit. Ten na kole po jeho zvýšení sice o pouhých 20 kiláků, ale ten v běhu o více než 200 kiláků.
Předsevzetí si dávám i na celý letošní rok 2021. Nebudu to už přehánět. Vždyť někdy pracně dohánět kilometry za každou cenu je opravdu rasovina. Navíc nevím, jak na tom budu tento rok zdravotně. Co když přijde nějaká hospitalizace, nebo zranění?
Proto si na rok 2021 dávám stejné limity jako loni. Tedy 2000 kiláků naběhat a na kole/ten zvýšený/ 5 000 kiláků najezdit. Snad to v mém věku-57 let není tak málo.
Luboš Hora-Kladno