Přestože ve sportu se zajímám především o fotbal, za našeho nejlepšího sportovce celé české historie sportu nepovažuji ani jednoho ze dvou českých držitelů Zlatého míče, tedy titulu pro nejlepšího fotbalistu v celé Evropě, který se vyhlašuje pro každý rok vždy znovu a znovu. Tenhle titul získal z Česka nejprve v roce 1962 Josef Masopust a až o více než 40 let později roku 2003 Pavel Nedvěd. Z vyprávění pamětníků soudím, že oba dva by ještě předčil nezapomenutelný rodák z Vídně, ovšem z české rodiny, Josef Bican. Ten měl ovšem smůlu v tom, že v první polovině 20. století, kdy prožíval své vrcholné období se anketa o Zlatý míč ještě nevyhlašovala.
Pokud bych měl já sám vyhlásit ne nejlepšího fotbalistu, ale jakéhokoli našeho nejlepšího sportovce všech dob, jednoznačně by to u mě vyhrál atlet a vytrvalostní běžec z období především padesátých let Emil Zátopek.
Trojnásobný olympijský vítěz z olympiády v Helsinkách v roce 1952, kromě toho dvojnásobný Mistr Evropy/Mistrovství světa v lehké atletice v jeho době ještě neexistovalo/ celkem 18x!!! pokořil světový rekord ve vytrvaleckých disciplínách. Za své úspěchy byl celkem 3x vyhlášen nejlepším sportovcem ne České republiky/respektive tehdy ještě Československa/ , ale celého světa. Bylo to v letech 1949, 1951 a 1952.
Právě v tom posledním roce 1952 na OH v Helsinkách jeho vytrvalecká forma gradovala.
Po vítězství ve dvou vytrvalostních běžeckých disciplínách na 5 i 10 tisíc metrů ho přemluvili i k té poslední-maratonu. Moc se mu asi nechtělo. Vždyť maraton běžel v závodě vůbec poprvé v životě. Na startu nejdelšího běhu bylo celkem 68 závodníků z celého světa, vesměs maratonských specialistů. Jediný z nich neměl s tímto závodem zkušenosti-Emil Zátopek. Pak se odstartovalo. Dlouho vedl Angličan Peters-velký favorit i specialista na maratonské běhy. Nasadil však příliš ostré tempo a ani ne v polovině závodu odpadl. Do čela se pak dostal Zátopek společně se Švédem Janssonem. Ani Jansson však nevydržel Zátopkovo ďábelské tempo a tak Emil si pro vítězství doběhl sám, aniž by ho ve finiši někdo ohrožoval. Helsinské obecenstvo šílelo. Stejně tak doma naši posluchači u radiových přijímačů./Televize ještě nevysílala/. Vyhrát na olympiádě všechny tři vytrvalecké disciplíny to se nikdy nikomu nepodařilo. A patrně ani nikdy nikomu nepodaří.
Může se některý z našich sportovců pochlubit podobným úspěchem? Na to je jediná odpověď. A je až příliš snadná.
Emil Zátopek přitom nebyl žádným vyloženým sportovním talentem jako třeba Bican nebo Masopust. Ve vytrvalosti totiž ani žádný talent nepomůže. Tam si musí každý vše sám doslova vydřít. Snad proto je vytrvalecký sport spravedlivější i objektivnější než ostatní.
Emil ve své době vítězil nad ostatními sportovci celého světa. Vítězil, ne díky talentu, ale díky každodenní nezměrné dřině se kterou šel za svým cílem především. Později vzpomínal jak trénoval za mrazů ve vysokém sněhu s těžkými ,,bagančaty“ na nohách a s batohem naplněným kamením na zádech. Kdo by se dnes do takové ,,otročiny“ pustil? Současní sportovci mají nesrovnatelně lepší podmínky k trénování. Berou astronomické částky peněz. Přitom jejich výkony tomu často neodpovídají. Emil neměl ani zdaleka jejich podmínky. O penězích je zbytečné mluvit. To každý ví sám. Přesto vítězil.
Emil Zátopek u mě je a vždy bude naším nejlepším sportovcem všech dob.
Luboš Hora-Kladno