Hodiny jsou nástrojem smrti, houslemi kvílícími náš zmar. Jejich ručičky jsou kosami nelítostně sklízejícími náš život. Náš útulný domov je zkažen tímto nemilosrdným křížem naší duše, tímto mementem mori. Jsme tak duchovní nebo tak prokletí, že si ji stále chceme připomínat? Stále nosit na vědomí tento ohyzdný rozsudek, toto parte vystavené zaživa? Tento bič ženoucí nás do práce na poli svých existencí s výhružným „dokud je čas.“ Tento bič, který je posvátnou hrůzou před vzácným plátnem času, na které neumíme ztvárnit žádný smysluplný výjev. Nemajíce vzdělání przníme jej naší analfabetštinou a strachem. Nakonec nás to rozčílí, zmuchláme plátno a zahodíme jej. Jaká škoda, že nové už nám nedají, zjišťujeme zvolna polykáni prázdnotou.
