Pan Matyáš Muller studoval sociokulturní antropologii se zaměřením na oblast duševního zdraví, a to na Karlově univerzitě, a v Londýně na Brunel University. Zajímala ho a stále zajímá, jak kultura ovlivňuje naše způsoby chápání duševního zdraví, nemoci a léčení. Později studoval doktorský obor filosofie a dějiny přírodních věd na UK, kde se zabýval historickým vývojem psychiatrického myšlení. Během magisterského studia dělal dobrovolníka ve Fokusu Praha, kde později po rekvalifikaci začal i pracovat – od více akademického zájmu o duševní zdraví se tak přesouval k praktičtější rovině. Z Fokusu skoro před čtyřmi lety přešel do Národního ústavu duševního zdraví, kde pracuje i nyní. V té stejné době nastoupil do výcviku v biosyntetické psychoterapii. Mezi jeho koníčky patří pohyb a hudba.
S panem Matyášem Mullerem jsem se seznámila v Brně na školení HOP a jelikož mně zajímalo, kde pracuje, rozhodla jsem se ho požádat o rozhovor. Byla jsem moc šťastná, že na mé dotazy odpověděl.
Proč se zajímáte právě o sociální psychiatrií?
Mě zkrátka zajímal jakýkoliv humanitní a společenskovědní výzkum v oblasti duševního zdraví. Oddělení v Národním ústavu duševního zdraví kde pracuji, nese tento název, je ale třeba říct, že záběr oddělení je daleko širší než pouze „sociální psychiatrie“. Pod ten pojem se toho u nás schovává daleko víc než např. v Anglii, kde se jedná pouze o jeden obor mezi mnoha společenskovědními přístupy k duševnímu zdraví, který zkoumá sociální příčiny duševních onemocnění. Oddělení zahrnuje mnoho pracovních skupin, které se zabývají např. výzkumem efektivity různých přístupů v péči o duševní zdraví, stigmatizace, sebevražednosti, duševního zdraví dětské a adolescentní populace, psychiatrickou epidemiologií atd. V tomto směru je to v naší republice unikátní pracoviště. Mě lákalo jednak se něco přiučit a jednak přispět tím prvkem antropologie, která v kontextu věd o duševním zdravím podle má své důležité místo.
Jak jste se stal výzkumným pracovníkem v NUDZu (Národním ústavu duševního zdraví)?
Co tomu předcházelo?
Pracoval jsem nějakou dobu ve Fokusu a zajímala mě přímá práce s klienty. Zároveň jsem ve svém doktorském studiu bádal o duševní zdraví teoretickým způsobem (dnes zpětně vidím, že až příliš teoretickým) a lákalo mě přidat se k výzkumníkům, kteří se ze sociálně-vědní perspektivy zabývají duševním zdravím. Proto jsem oslovil Petra Winklera, o němž jsem věděl od svého nadřízeného Ondřeje Skály, a on mi umožnil pracovat u něj na oddělení Sociální psychiatrie v Národním ústavu duševního zdraví.
Nicméně vlastně nejsem v pravém smyslu výzkumným pracovníkem, jelikož v současnosti působím v projektu, který je svou povahou implementační, ne primárně výzkumný. Vědecké metody se tam používají k ověření efektivity programu (evaluaci). Ačkoliv jsem se původně na oddělení i v tomto projektu evaluací zabýval, postupně jsem se přesunul do role, která je více organizační. Já jsem studoval ryze humanitní obory, takže (bohužel) nerozumím číslům, což je ve výzkumu na překážku.
Vždycky jsem se ale zabýval sběrem životních příběhů lidí s duševním onemocněním, což vnímám jako takovou červenou nit ve své práci – dělal jsem to při studiích, ve Fokusu (např. v projektu zaměřeném na zaměstnávání – Pinel) a dělám to i nyní – lidé nám stále mohou zasílat své příběhy o zkušenosti s duševním onemocněním a zotavení a my je postupně publikujemenapř. na webovýchstránkách. Teď brzy půjde do tisku brožura s názvem Příběhy naděje. Práce s příběhy nabízí mnoho rovin – může to být terapeutické pro ty, kteří je píší, a může to pomáhat dalším lidem, pokud se podaří v příběhu zdůraznit spíše prvky zotavení než nemoci.
Co je Vaší pracovní náplní v NUDZu?
Na oddělení jsem nejdřív působil v pracovní skupině, která má na starost vyhodnocování efektivity různých inovativních intervencí v oblasti duševního zdraví. Můžete si to představit jako takovou laboratoř – zajímá vás určité téma, např. zapojení rodin do péče o lidi s duševním onemocněním. Uděláte systematickou rešerši, abyste zjistila, jaké intervence a programy v této oblasti ve světě existují a které dobře fungují. Potom můžete některou, která z toho vychází dobře, otestovat v našem prostředí. Tato pracovní skupina hodně spolupracuje s komunitními službami, které často chtějí zavádět nové metody, ale neví, jestli fungují dobře.
Postupně jsem však přešel do pracovní skupiny, která se zabývá výzkumem a snižováním stigmatu duševních onemocnění ve společnosti, konkrétně do projektu Destigmatizace, známého spíše jako Iniciativa Na rovinu. Je to jeden z projektů Reformy péče o duševní zdraví. Realizujeme po celé republice vzdělávací programy, jejichž cílem je snižovat stigma duševních onemocnění. Programy jsou jak pro ty, kterých to týká zcela bezprostředně, pro lidi, kteří sami nějaké duševní onemocnění mají, tak pro jejich rodiny a odborníky, kteří se s nimi setkávají v praxi (sociální pracovníci, zdravotníci, úředníci). Projekt se snaží bojovat i fenoménem známým jako NIMBY (not in my backyard), který znamená, že lidé protestují proti tomu, aby v jejich čtvrtích vznikaly služby pro lidi s duševním onemocněním – nejviditelnější aktivitou v této oblasti je festival Na hlavu, jehož cílem je popularizovat širokou škálu témat souvisejících s duševním zdravím. Jsou tam některé naše programy, ale i mnoho dalšího, festival přesahuje tento projekt.
Já mám spolu s kolegyní Terezou Blažejovskou na starosti programy pro cílovou skupinu lidí, kteří sami zažili či zažívají duševní onemocnění. Stejně jako u ostatních cílových skupin vývoj toho programu představoval komplexní proces, kdy byla nejdřív provedena rešerše potřeb této skupiny, dostupných intervencí u nás i v zahraničí. Následně byl sestaven komplexní program, který sestává z několika aktivit, které většinou poskytujeme samostatně – to znamená, že není třeba projít celým programem, který by dohromady zabral 9 dní. U lidí s duševním onemocněním platí, že si stigma zvnitřňují, říkáme tomu sebestigmatizace. Ty programy tedy cílí jednak na poskytování informací (o nemoci samotné, léčbě, prevenci, službách apod.), jednak na posilování naděje a zplnomocnění. Hodně dáváme důraz na zapojování peer-lektorů. Snažíme se skrze programy doručit zprávu, že zotavení z duševního onemocnění je možné.
Jakým způsobem se věnujete lidem s duševním onemocněním?
Asi je důležité zmínit, že oddělení sociální psychiatrie je neklinické, to znamená, že není založené na přímé práci s pacienty či klienty. Po odchodu z Fokusu mi ta přímá práce trochu chyběla, takže jsem rád za to, že mám v Na rovinu na starosti právě tu cílovou skupinu lidí s duševním onemocněním a že tak s nimi přijdu aspoň občas do styku – některých programů se účastním pasivně v roli pozorovatele, některé vedu či spoluvedu jako lektor nebo moderátor. A je opravdu radostné, že takové setkání je jiné než ve službách – účastníci tam nejsou jako pacienti ani jako klienti (jakkoliv i to jsou důležité role), ale zkrátka jako lidé, kteří se chtějí naučit něco nového o sobě, o své nemoci, o zotavení.
Co říkáte na zapojení peer pracovníků do Reformy psychiatrie a v terénu?
Myslím, že je skvělé, že se to děje. Má to obrovskou důležitost pro pacienty, kteří se s peery mohou setkávat, zároveň i pro peery samotné, pro které to může mít velice zplnomocňující efekt. Výzkumy ukazují, že sdílení příběhu o duševním onemocnění a zotavení z něj, je klíčová ingredience destigmatizačních aktivit, proto také v projektu zapojujeme peer lektory všude, kde je to možné (co je určitě inovativní, máme je zapojené např. i v psychoedukaci). Zároveň samozřejmě to zapojení peerů s sebou nese spoustu praktických problémů – např. jakou roli mají peeři v rámci zařízení, kde jsou zaměstnáni – ten systém na to ještě není úplně připravený, a tak často musí formálně zastávat nějakou pozici, která pro ně není tolik výhodná.
Kde publikujete?
Jak jsem už zmínil, nejsem primárně výzkumníkem, to znamená, že publikuji spíše sporadicky.
Jaké máte zahraniční zkušenosti?
Rok jsem studoval v Londýně.
Proč Vás zajímá spiritualita v oblasti péče o duševní onemocnění a jak by měla být zapojena v rámci této problematiky, případně Reformy psychiatrie?
Tohle je hrozně mnohovrstevnatá otázka. Komplikovaný je už samotný pojem spiritualita – co jí míníme, proti čemu se naopak vymezuje. Nicméně obecně snad je možné říct (samozřejmě je to pořád velké zobecnění), že zatímco v minulosti bylo pro psychologii a psychiatrii cokoliv, co zavánělo spiritualitou či religiozitou značně podezřelé, v současnosti vědy o duševním zdraví stále více uznávají spiritualitu jako jednu z legitimních a důležitých komponent osobnosti. V oblasti péče o duševní zdraví jsou různé metodiky, které s tím pracují, chápou to jako jednu z potřeb, např. vedle bydlení či sexuality. Existují služby, které poskytují lidem s duševním onemocněním duchovní péči. Prvky původně řekněme spirituálních tradic, jako je jóga a meditace, se dostávají do terapeutických systémů a je vědecky ověřovaný jejich účinek.
Dřív možná spirituální či religiózní témata představovala tabu, protože byla v kontextu duševních onemocnění považována za projev patologie. Když je ale do té diskuse přizveme, snáze se bude např. rozlišovat jaká forma spirituality je zdravá a jaká patologická. Nejsem si jistý, jestli by mělo být toto téma nějak systematicky řešeno v rámci Reformy, myslím si, že ale přirozený prostor pro něj existuje v rámci uživatelského hnutí a v rámci diskusí o zotavení (zotavení samo o sobě mimochodem má v jistém smyslu silný sekulárně spirituální nádech). Jako antropologa mě na tom fascinuje to, jakými způsoby spolu interagují ty různé diskurzy – tradičně náboženský, postmoderně spirituální, biologicky psychiatrický, biopsychosociální – jaká spojenectví vznikají, ale i jaké spory přetrvávají či (znovu)vznikají.