Chtěla bych svým slabým hlasem, neslyšitelném v tom řevu nadávek, vyjádřit vděk politikům všech dob za to, že se pouští do kormidlování tak velké věci jako je naše země. Já myslím, že si zaslouží astronomické platy, protože dělají astronomickou práci. A my jako jejich šéf bychom neměli být tak tvrdí na své zaměstnance. Měli bychom být více benevolentní, být takovým šéfem, jakého bychom chtěli sami. Šéfem milosrdným a odpouštějícím, který svým zaměstnancům důvěřuje. Zároveň ale nebýt šéfem blbým, který nic neví o tom, že ho zaměstnanci okrádají a za zády se mu smějí do ksichtu. Ale jak být šéfem důvěřujícím, když už se to k vám doneslo? Nyní je snaha situaci řešit tak, že nebudou žádná záda – že o nich veřejnost bude vědět všechno. Nicméně mi z této snahy začíná být politiků trochu líto, sama bych nechtěla žít pod neustálým dohledem Velkého bratra. Je to stejné jako před lety – politici jako židovští králové visí na Golgotě vedle zločinců a je s nimi zacházeno stejně nemilosrdně. Každou chvíli je někdo z nich v médiích na pranýři nebo mu odposlouchávají telefon.
Být politik, tak skončím v blázinci jako nejtěžší paranoik. Má paranoia bude nevyvratitelná, protože bude pravdivá. Proto bych jim chtěla vyjádřit obdiv, že pod tímto spalujícím světlem soudu dokážou nejen žít, ale i pracovat, a že vydrží to kamenování všech těch, kteří jsou bez viny. (autorem ilustrace je kris krüg)