Pan Jindřich Jašík v současnosti pracuje v sociální rehabilitaci Zahrada 2000, jako člen multidisciplinárního týmu, kde má možnost pracovat metodou Otevřeného dialogu. Dále je peer pracovníkem v Brněnském centru sociální rehabilitace Celsuz a do třetice pracuje jako regionální specialista projektu Destigmatizace v projektu Na Rovinu. Jelikož má ženu a 3 děti, na koníčky už mnoho času nezbývá. Na druhou stranu říká: „Můj koníček je celý můj život“. Jak mně sdělil: „Miluji čas s rodinou i všechny svoje práce víc než jakýkoliv koníček, který jsem kdy měl Takže si nestěžuji.“ dodal.
S Jindřichem Jašíkem jsem se seznámila na školení s názvem HOP v Brně. Zaujal mně svou otevřeností a upřímnou výpovědí i zajímavými myšlenkami k tématu osobního příběhu. Byla jsem šťastná, když souhlasil s rozhovorem, který jsem se s ním uskutečnila. Sami se začtěte do jeho slov.
Kdy jsi onemocněl a jak se Tvá nemoc projevovala?
Bylo mě 23 let, když jsem to dotáhl až na uzavřené oddělení, ale něco divného se začínalo dít už před tím. Nejdříve jsem získával pocit vlastní výjimečnosti.
Začínal jsem ovládat počasí, komunikovat se zvířaty a mít dojem, že mám před sebou obrovský úkol – změnit svět. Toto období se možná nejvíce blížilo diagnóze psychospirituální krize. Následně jsem chtěl své veliké vize uskutečnit za každou cenu. Měl jsem svoji pravdu, kterou musel každý akceptovat. Nedokázal jsem nikomu skutečně naslouchat. Když někdo mluvil, tak já jen přemýšlel nad tím, jak mu nejlépe vysvětlím, že se plete. V té chvíli jsem měl asi nejblíže k mániím. V mé misi se mi ovšem vůbec nedařilo. Svět byl stále stejně příšerným místem a v podstatě nikoho mé vize nezajímali. To mělo v mé mysli jediné logické vysvětlení, kterým byl nějaký komplot. Někdo mě tu chce umlčet a někde na vyšších místech bojkotuje všechny mé snahy. To vedlo až k totálním paranoiám, protože jsem nevěděl, kdo ten někdo je a mé představy se časem přestali omezovat jen na lidský svět. Ke konci už jsem se bál úplně všeho a všech. V tehdejší partnerce jsem viděl upírku, mluvili na mě postavičky na vaně, nedokázal jsem se zbavit hlasů v hlavě, ani odstřelovačů, kteří na mě v mých myšlenkách mířili z protějšího paneláku. Hospitalizován jsem tedy byl až s diagnózou paranoidní schizofrenie, ale z mého pohledu to mělo svůj vývoj.
Co Ti nejvíce pomáhalo?
V první chvíli mě nejvíce pomohla hospitalizace. Byl jsem ve své hlavě už natolik ztracený, že mě už mohl vysvobodit snad jedině ten myšlenkový klystýr, který mě poskytla psychofarmaka. Po propuštění mě nejvíce pomáhala rodina, tehdejší partnerka a kamarádi, ale ten největší díl práce je stejně vždy na nás samotných. Díky podpoře může být ta práce jen snadnější. Naopak bez ní může být skoro až nemožné vrátit se zpět do plnohodnotného života, proto jsem za ni velmi vděčný.
Jak jsi se stal regionálním specialistou v rámci projektu Destigmatizace?
Tak to je story táhnoucí se už od podzimu 2018, kdy mě oslovila Bára Chvátalová po mé první přednášce s Pjérem la Šézem v Praze. Od té doby proběhlo několik jednání s různými lidmi, až to nakonec vyústilo ve spolupráci v létě 2020.
Co je Tvoji pracovní náplní?
Jde zejména o realizování destigmatizačních a vzdělávacích akcí pro různé okruhy lidí. Nejde jen o lidi se zkušeností nebo jejich příbuzné, ale i o školení pro sanitáře, lidi z úřadu práce, z domovů se zvláštním režimem… je toho hodně. Komunikuji s lidmi z různých organizací, ministerstva, se zájemci, s kolegy v týmu a společně se snažíme dělat dobrou práci, protože máme zájem na tom, aby se společnost k lidem s duševním onemocněním chovala stále lépe.
Napsal si Knihu Cesta ze schizofrenie. Co Tě vedlo k napsání knihy?
To je pro mě poměrně složitá otázka, na kterou nemám jednoduchou odpověď. Pár týdnů po opuštění nemocnice jsem dospěl k rozhodnutí, že nebudu dál užívat psychofarmaka a až se z toho dostanu, tak o tom napíšu knihu, abych pomohl dalším. Je možné, že mě v té době vedlo něco, čemu bychom mohli říkat ego. Současně jsem však prosil o pomoc někam tam nahoru, aby mě To pomohlo s uzdravením. Na oplátku tomu něčemu jsem slíbil, že pak za tu pomoc napíši knihu pro ostatní. Léta bez prášků úspěšně běžela a psaní knihy jsem ještě úspěšněji odkládal na později. Až přišla série velmi těžkých věcí během krátké chvíle a já se vydal na procházku lesem hledat odpovědi. Na ní jsem dospěl k přesvědčení, že už je čas tu knihu napsat, protože jinak bude stále hůř. V té chvíli už ovšem ego bylo spíš největším odpůrcem psaní knihy, protože nechtělo, aby to o mě okolí vědělo.
Kdo je Tvým velkým vzorem?
Já bych spíše psal o lidech, kteří mě inspirují svými myšlenkami. Z hudebníků je to například Suvereno nebo Majk Spirit, ze spisovatelů Eckhart Tolle, Coelho, Miguel Ruiz, z českých přednášejících Dušek, Pjér nebo Pavel Moric. Velmi mě také inspiroval můj učitel Otevřeného dialogu Mark Hopfenbeck, který se do jisté míry stal i mým vzorem. Díky němu vím, že Otevřený dialog je pro mě tou správnou cestou nejen co se týká způsobu práce, ale i životní filozofie.
Kde svou knížku prezentuješ?
Já nejsem příliš prezentující typ, což mě nejvíc vyčítá Adi Hasanbašic ze slyšení hlasů. Samozřejmě jsem udělal kroky k tomu, aby kniha byla k dostání v různých e-shopech, ale spíš chci, aby si k ní lidé našli cestu sami. Sám nemám rád, když mi někdo něco nutí. Přesvědčuje mě o tom, že to je něco, co potřebuju. Buďme v pravdě. Já vůbec nevím, komu ta kniha bude prospěšná a pro koho ztráta času. Za svůj úkol jsem považoval její napsání a to, aby byla dostupná. To jsem splnil a dál ji nechávám žít svým vlastním životem.
Kde si Tvoji knížku můžou čtenáři zakoupit?
Seznam míst se v čase trochu mění, ale běžně je k dostání například na Mega knihách nebo U Džoudyho. Vždy bude dostupná na mých stránkách schizahelp.cz.