Kostnická hranice
11.října roku 1414 se Mistr Jan Hus vydal z Čech, konkrétně z hradu Krakovce na svou poslední pouť. Kromě nezbytné čeledi ho doprovázeli zástupci pražské univerzity mistr Jan Kardinál, Jan z Chlumu a bakalář Petr z Mladoňovic. Zikmundova prostředníka představoval český šlechtic Václav z Dubé.
Zikmundův ochranný glejt, který měl Husovi zajistit osobní bezpečnost, mu nebyl dosud doručen. Ten obdržel český Mistr dodatečně až v Kostnici. Ukázalo se však, že šlo jen o bezcenný cár papíru. Do Kostnice, ležící na území dnešního německého spolkového státu Bádensko-Wurrtenbersko dorazila česká výprava 3. listopadu .
Město vřelo ruchem příprav. Už tu byl papež Jan XXIII/alias bývalý pirát a mnohonásobný vrah Baltazar Cosa/ i větší množství vysokých církevních hodnostářů , stejně jako králů, knížat i vysokých šlechticů z téměř celé Evropy. Na Husův příjezd do Kostnice už také čekali jeho čeští nepřátelé, především Michal de Causis, litomyšlský biskup Jan Železný a někdejší Husův přítel universitní mistr Štěpán Páleč. Scéna byla připravena, kulisy rozestavěny, role obsazeny. Mistr Jan se ubytoval v domě vdovy Fidy. Záhy po jeho příjezdu už na vratech kostnických chrámů visely štvavé a maximálně Husa očerňující listy. Jejich autory byly Husovy výše zmínění čeští nepřátelé. Čeští přátelé, kteří Husa do Kostnice doprovázeli, proto hned intervenovali u papeže se stížností. S papežem Janem XXIII. se však Hus nikdy osobně nesetkal. Ani nemohl, protože bývalý námořní lupič Baltazar Cosa byl sám zakrátko také v žaláři.
Na samém konci listopadu navštívili Husa dva biskupové, kteří ho pozvali na schůzku s kardinály. Hus jim uvěřil a odešel s nimi. Nikoli na schůzku, ale rovnou do žaláře.
Je sice pravda, že těsně před uvězněním, mohl Hus s kardinály hovořit, ale Ti ho pouze začali zkoušet z pravověrnosti, aniž mu přitom dali možnost souvisleji promluvit. To bylo pro další pobyt Mistra v Kostnici více než typické. Všechny příští výslechy včetně veřejného slyšení o sedm měsíců později se potom odehrály podle stále stejného tohoto schématu. Nikdy nebylo skvělému řečníku z kaple Betlémské dopřáno, aby mohl do větší hloubky vysvětlit zásady svého učení a názorů. Nikdy nemohl proti argumentům odpůrců
postavit argumenty svoje. Nebyl brán jako rovnocenný partner, ale jako předem odsouzený kacíř, jehož povinností je pouze odpovídat ano, nebo ne. A jeho nejhlavnější povinností pak bylo přiznat se k ,,bludům“ , které navíc žalobci značně překroutili a odvolat je. Jak mohly takové disputace skončit? Jedině tak, jak opravdu skončily-kostnickou hranicí. Nejvyšší církevní hodnostáři Husa umlčeli dříve, než mohl promluvit.
Bez velkého zkreslování lze říci, že Husův konec se dostavil hned na samém začátku procesu. Jedinou snahou žalobců bylo, aby Hus své názory odvolal. V to žalobci doufali.
Jen proto se proces s Mistrem táhl celých 8 měsíců až do 6. července následujícího roku 1415. Chtěli ho jednoduše zlomit. Ani za cenu velkého utrpení Jana Husa se jim to nikdy nepodařilo. Hus během svého téměř sedmiměsíčního věznění vystřídal dva žaláře. Oba pro něj musely znamenat nezměrné utrpení. Nejprve byl vězněn v kobce dominikánského kláštera na ostrůvku při březích Bodamského jezera. Byla zima a do kobky pronikal mráz. Pod okénky tekla smrdutá veřejná stoka. Nastydl. Dostal těžký průjem. Ozval se nemocný žlučník plný kamenů. Infekce napadla jeho dásně. Trpěl. Nechali ho trpět. Doufali, že povolí. Nepovolil nikdy. Snad ještě horší bylo jeho druhé vězení na hradě/tvrzi/ kostnického biskupa s názvem Gottlieben. Tam ve věži dokořán otevřené nepohodě počasí, přikován na rukou i nohou, za častých vysokých horeček i žlučníkových kolik, musel prožít opravdová muka. Ještě stačil dát souhlas s přijímáním pod obojí způsobou, které doma v Čechách zavedl universitní mistr Jakoubek ze stříbra.
A pak už ho čekala jen strašná smrt.
Veřejného slyšení se v červnu roku 1415 sice dočkal, ale to probíhalo podle dřívějších scénářů v duchu ,,Odvolej! Přiznej! Jinak mlč!“ Zůstal však věrný svému přesvědčení i svědomí.
A poté už přišla samotná hranice. Byl 6. červenec 1415. Vedli ho kostnickými ulicemi za městskou bránu. Tam začínaly zahrady a louky. Právě byly v plném květu. Hranice už byla připravená. Stála na mrchovišti, kam zakopávali pošlá zvířata. Tady byl toho dne upálen. Z jeho těla nesmělo zbýt vůbec nic. Jeho kosti pacholci rozdrtili palicemi a znovu vhodili do ohně. Zbyl jen popel. Ten po ohavném divadle pro kostnickou veřejnost odvezli na káře a vhodili do Rýna.. Z těla nezbylo zhola nic. Husovy ušlechtilé myšlenky a názory však žijí i po více než šesti stoletích. Osobně považuji Mistra Jana Husa za jednu z největších osobností celé české historie. Ne-li tu úplně největší….
Luboš Hora-Kladno