Nemohu nevzpomenout na svá gymnaziální léta. Rozhodně jsem tenkrát nepatřil k premiantům třídy. Velké problémy jsem míval především s technickými předměty především matematikou a fyzikou. Ještě větším problémem bylo, že naším třídním profesorem byl velký nadšenec právě pro matematiku a fyziku. S tím jsem se zrovna nemusel. Ročník co ročník jsme spolu sváděli ,,urputné boje“, abych v jeho tolik oblíbených předmětech vůbec postoupil do dalšího ročníku. V ostatních předmětech jsem patřil do průměru, jen v dějepisu naopak vyloženě zářil. Když se to třídní dozvěděl, pozval si mě na ,,kobereček“ a snažil přesvědčit.
Jeho slova si aspoň přibližně pamatuji dodnes: ,,Uvědomte si, že matematika není dějepis. V ní musíte postupovat od základů ke složitějšímu. Když ty základy máte špatné těžko můžete uspět.
V dějepisu když mluvíte třeba o Marii-Terezii, nemusíte nic vědět o Karlu IV.“ Měl, nebo neměl tenkrát ten můj třídní profesor pravdu? Podle mě snad zčásti, ale určitě ne zcela. Ona totiž i historie má své jisté zákonitosti ze kterých se musí vycházet. A stejně jako některé další humanitní vědy má oproti těm technickým jednu velkou přednost. V ní nelze vše jednoznačně a jednostranně vysvětlit a odůvodnit, jako v matematice, nebo fyzice. Názory na stejné události mohou být různé, někdy i zcela protikladné. Je možné říci, který je ten jediný správný, jako v matematice? To v historii možné není.
Historie je věda, která přináší množství událostí, ale i záhad a také řadu různých, někdy i protikladných názorů na stejnou událost . Právě proto mě tolik přitahuje.
V historii není téměř nikdy vše jasné a jednoznačné. Historie není matematika. V matematice platí nevyvratitelné zákony a definice. Derivace x na druhou bude vždy 2x, stejně jako integrál 2x bude vždycky jen a jen x na druhou. Jakákoli jiná formulace je špatná. Jakýkoli jiný názor je nepřípustný.
V historii je to úplně jiné. Vzpomínám jak jsem měl pro jistou organizaci přednášku o Janu Žižkovi.
Pro mě znamená jednu z největších postav celých českých dějin. Pro některé mé posluchače /a byla mezi nimi řada učitelek dějepisu/ byl jen sprostým lapkou a krvežíznivcem, který vraždil ,nechával
vypalovat i upalovat. Samozřejmě že i mí posluchači měli pravdu. Přesto se můj názor na patrně největšího vojevůdce nejen našich, ale možná i světových dějin nezměnil. Jaká je ale pravda skutečná? Na to lze odpovědět jen velmi těžko. Tohle není jako derivovat x na druhou.
Objektivně vyhodnotit jednu významnou osobnost dějin je mnohem těžší operace než derivovat matematickou veličinu. Ani výsledek není jasný a jednoznačný jako při derivaci. Tady záleží na úhlu pohledu i osobním názoru a nikdy nelze zcela určit, který je správný. Já zastávám a budu zastávat stále stejný názor. Sotva však mohu říci, že jen já mám pravdu.
Podobné je to i v dalších společenských vědách. Třeba v literatuře, které se kromě historie též zčásti věnuji. Názory na jedno jediné literární dílo mohou být různé, dokonce až zcela protikladné.
Vezměme si třeba Cervantova rytíře smutné postavy Dona Quichota a jeho jistě ušlechtilé, byť neuskutečnitelné ideály. Je svým opravdovým zanícením pro ty ideály hrdinou směšným a naivním, nebo naopak vysoce kladným? Názory na jediného hrdinu světové literatury tady mohou být opravdu různé až zcela protikladné.
Matematika něco podobného vůbec nepřipouští. Tam je vše jednoznačné a jasné.
Luboš Hora-Kladno