Jako náruživý cyklista s najetými desítkami tisíc kilometrů, samozřejmě ne za rok, ale dejme tomu za jedno desetiletí, jsem z kola při jízdě spadl nesčetněkrát. Celkem třikrát mě už porazilo při jízdě auto. Letos začátkem jara jsem při prudké jízdě z kopce silněji zmáčkl přední brzdu a hned doslova přelétl řídítka. Ošklivě jsem si tak pohmoždil rameno, které mě pak bolelo asi čtvrt roku. Zpočátku jsem na něm měl modřinu, která svou velikostí i tvarem tak trochu připomínala mapu Afriky ze zeměpisného atlasu. Na rameni mám menší bouli dodnes. Už ale nebolí. To je pro mě důležité. Snad bylo naštípnuté.
Nemohu říct, protože u žádného doktora jsem s ním nebyl.
Zcela jiná ,,bouračka“ mě potkala letos o několik měsíců později. Bylo to někdy na přelomu září a října. Aniž bych musel, jel jsem na kole do Prahy, ke svému zaměstnavateli, tak jako letos už mnohokrát. Málem se mi to stalo osudným. Při rychlé jízdě z kopce na rušné pražské silnici téměř v samém centru města mi náhle křuplo v sedle a to se úplně propadlo stranou. Následoval samozřejmě pád z kola. Nebyl to sice tentokrát ten můj pověstný ,,let přes řídítka“, ale srdcervoucí pád to být asi musel. Auto které projíždělo po druhé straně silnice v opačném směru totiž okamžitě zastavilo, jeho řidič vylezl a hned se hnal ke mě.
,,Stalo se vám něco?“ ptá se ten řidič. Já byl zpočátku tak trochu v šoku a proto hned nedokázal odpovědět. Teprve, když jsem se normálně zvedl ze země a poznal že se bez problémů mohu hýbat, jsem byl schopen nějaké komunikace. Sice jsem si mírně narazil koleno, na které jsem upadl především, ale jinak jsem měl jen pár odřenin.
Spíše mě šokovalo, když jsem viděl sedlo ležet vedle kola, zcela odlomené.
,,Tohle mohlo skončit špatně.“ to bylo to první co mi přišlo na mysl.
Však jsem také nebyl někde v lese, jako na jaře, ale na rušné pražské silnici.
Naštěstí hned za mnou zrovna nikdo nejel. Kdyby ano, těžko by to ubrzdil a pak by to asi dopadlo jinak, než jen s mírně naťuklým kolenem a několika odřeninami.
Na silnici téměř v centru Prahy se prostě člověk musí chovat jinak a sjíždět kopec jinou rychlostí než někde na lesní cestě. To je mi teď už jasné.
Luboš Hora-Kladno