Mgr. Jana Kučerová je psycholožka, psychoterapeutka a lektorka. Vystudovala magisterské studium jednooborové psychologie na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Absolvovala pětiletý Komplexní psychoterapeutický výcvik v Gestalt terapii. Dále uskutečnila roční výcvik Traumaterapie (SLEA). Zúčastnila se kurzů Mindfulness, Krizové intervence a dalších vzdělávacích kurzů. Od roku 2015 pracuje v soukromé psychologické a psychoterapeutické praxi POD KROVY – www.podkrovy.cz
Je řádnou členkou České asociace pro psychoterapii. Žije v Praze a zabývá se terapií postabortivního syndromu a doprovázením těhotných žen. Vede terapeutickou skupinu ANONYMNÍ (NE)MATKY.
Jelikož jsem tuto ženu slyšela a viděla na přednášce v rámci Týdnů duševního zdraví, které pořádalo o. p. s. Iskérka z Rožnova pod Radhoštěm, rozhodla jsem se jí požádat o rozhovor. Byla jsem ráda, že souhlasila. Nyní se začtěte do jejich odpovědí.
Co bylo tématem přednášky v rámci Týdnů pro duševní zdraví, které pořádalo o.p.s. Iskérka v knihovně v Rožnově pod Radhoštěm?
Celá moje profesní dráha je spjatá s krizovou intervencí – mnoho let jsem pracovala na linkách důvěry a nyní jsem lektorkou v výcvicích krizové intervence pro pomáhající profesionály. Ale jsem čímdálvíc přesvědčená, že základní “první psychickou pomoc” občas potřebuje každý z nás – a nemusí hned běžet k odborníkovi. A že ty základní věci také každý z nás zvládne. A právě to bylo téma mé Rožnovské přednášky.
Jak jste tuto problematiku prezentovala?
Nakonec je to celkem jednoduché, pár zásad, pár věcí, které většinou intuitivně děláme. Ale někdy si (nebo někomu druhému) umíme ty těžké chvíle také pořádně “osolit”. Ráda to celé
vysvětluji v kontextu fungování těla a mozku.
Zdá se mi důležité přijmout základní premisu, že jsme lidé: někdy slabí, chybující, nejistí… a máme své limity. Každou chvíli se potkáváme se situacemi, které jsou na hraně nebo i za naším osobním limitem. Ani to nemusí být zvenku poznat, sejde se třeba jen víc “prkotin” a už je to v tu chvíli moc. Krize.
Psychická pomoc neznamená, že to někdo hned vyřeší. To první, co potřebujeme je nebýt odsouzeni (nebo se sami neodsuzovat), že to teď úplně nezvládáme. Čím silnější emoce, prožitek, tím jde o osobně závažnější věc. Druzí tomu nemusí rozumět, ani s tím souhlasit, stačí, když se k tomu postaví s respektem a laskavostí. Jedním slovem: soucit.
Co byste poradila ostatním, kteří jsou v psychické krizi?
Nespěchat. Uznat, že je to teď těžké, slevit z nároků. Místo urputné snahy o řešení a uklidnění si dovolit chvíli být s tím, že to teď nejde, jak bychom si přáli. Nepřidávat si do už tak přetíženého systému ještě třeba hněv na sebe, stud nebo výčitky. Udělat si dobré podmínky: dovolit si prožívat a (bezpečně) pouštět ven všechny negativní emoce a stresovou energii. Postarat se o tělo (mozek): spánek, voda, čerstvý vzduch, změna prostředí, aspoň trošku pohybu. Méně toho, co mě zatěžuje, více toho, co mě těší.
Jakým způsobem se zabýváte otázkou potratů?
Jsem psychoterapeutka a mojí prací je pomáhat lidem, aby se cítili lépe, víc si rozuměli, lépe zvládali svůj život, byli šťastnější, nebo alespoň méně nešťastní. A aby to jejich žití mělo nějaký dobrý smysl. Pomáhám jim projít těžkými událostmi či obdobími, zotavit se ze stresů a traumat.
Zabývám se tedy potraty psychologicky a psychoterapeuticky – jak je taková událost prožívána, co dalšího přináší do budoucna, co vše to znamená pro konkrétního člověka… A snažím se pomoci, pokud to znamená bolest a trápení. Věřím, že jakékoli trauma, ztrátu nebo selhání se zpracovat ve zkušenost, která nás změní k lepšímu.
Proč potraty způsobují psychické onemocnění i jiné traumata?
Potrat je určitě závažná životní událost – a jako taková může spustit psychickou krizi nebo i onemocnění. Záleží na mnoha faktorech, jak to bude po potratu dál. Jistě je mnoho žen, které se s tím vyrovnají samy a bez zvláštních obtíží.
Pokud bychom mluvili o umělém potratu (nikoli spontánním), vnímám dvě zásadní fáze, obě velmi (až extrémně) zátěžové: rozhodování a samotný zákrok. Umělé ukončení těhotenství je velmi zvláštní situace s velkým morálním přesahem. Ve společnosti se o tom buď vůbec nemluví, nebo jsou názory velmi vyhraněné a zobecňující. V osobním hlubokém dilematu nic z toho nepomáhá, právě naopak. Jde o rozhodnutí, které už předem víme, že bude nezvratné, a že asi nebude moc lidí, se kterými by bylo možné o tom otevřeně mluvit, sdílet, co prožívám. Jedna klientka čekající velmi závažně postižené miminko mi řekla: “Přesně vím, kdo mě odsoudí, když ho dám pryč a kdo mě odsoudí, když si ho nechám. A doktoři chtějí, ať se rozhodnu do konce týdne.”
Jak pracujete s lidmi, kteří uvažují o potratu?
V drtivé většině případů jsou to samotné ženy, bohužel. Povídáme si. Vytahujeme na světlo a pojmenováváme všechna klientčina osobní pro i proti, všechny souvislosti, obavy, touhy, přání… Je to taková velmi důkladná vnitřní rešerše. Obvykle je dilema mnohem složitější, než jak se na první pohled zdá. A kolikrát je to situace, kde jsou jen samé špatné a děsivé možnosti.
Nikdy nevím předem, co by bylo správné a dobré (a vlastně to nevím ani potom). Neumím a nechci zobecňovat. Snažím se být užitečná a pomoci nést tíhu toho, jak je to zrovna teď v životním příběhu této konkrétní ženy.
Moc si vážím každého života (také provázím neplodné páry nebo truchlící rodiče, kterým jejich děťátko zemřelo), fandím nenarozeným dětem – ale zároveň velmi rozumím zoufalým ženám (zoufalým lidem). Vím, jak šok, vypjatá situace, špatné okolnosti, nepodpora okolí a časový tlak dovedou ovlivnit vnímání situace, myšlenky i prožívání. Všechno vypadá hůř – třeba i jindy schopná, sebevědomá žena se najednou cítí bezmocná, zlomená, osamělá a má pocit, že to (nečekané nebo nějak nepříznivé těhotenství) nezvládne. Proto se jí snažím pomoci dostat z toho “tunelu” a vidět všechny možnosti, okolnosti. Trochu poodstoupit a najít nějakou “pevnou půdu pod nohama”, aby se cítila lépe – cítila svou sílu, odvahu, kompetence, zkušenosti… – aspoň na chvíli. Aby měla ty nejlepší vnitřní podmínky udělat tohle zásadní rozhodnutí. Rozhodnutí dělaná ve spěchu, pod vlivem aktuálního špatného rozpoložení nebývají dobrá.
Mluvíme také o osobních potřebách, o mateřských instinktech, rolích, zodpovědnosti, očekáváních, představách co bude dál v té či té variantě. Většinou se dostaneme i k nějakým osobním morálním normám, zodpovědnosti, strachu z reakce okolí, úvahám o Bohu, osudu nebo o čemkoli jiném, v co žena věří. Stává se, že je to v jejím životě poprvé, kdy vůbec uvažuje nebo s někým mluví o těchto tématech.
Jsem přesvědčená, že je důležité podívat se na to všechno, uslyšet všechny vnitřní hlasy. Tím je v tu chvíli rozhodování někdy ještě těžší – ale věřím, že víc vědomé a dá se s ním pak lépe vyrovnat a žít.
Co je tzv. postabortivní syndrom?
Zrovna nedávno jsem se ve Wikipedii dočetla, že to jen teorie o kterou bojují pro-choice a pro-life aktivisté.
Pro mě je to nálepka, označení – dvě slova, která pomáhají celé to téma nějak snadno a rychle uchopit a pracovat s ním. Mluvit o něm, najít si ho na internetu. Myslím, že je to důležité hlavně pro ženy, když se po potratu necítí dobře: díky tomuto “klíčovému slovu” mohou najít podobné příběhy, naději a pomoc.
Moc se mi ten termín nelíbí, ale říkat “všechny možné psychické, psycho-somatické, fyzické, sociální a jiné obtíže, které může pociťovat žena, která přišla o dítě během těhotenství nebo porodu, nebo podstoupila umělé ukončení těhotenství, a které ona sama dává s touto událostí do souvislosti” – to je prostě příliš dlouhé a složité.
Není to tedy žádná oficiální diagnóza, v diagnostických manuálech postabortivní syndrom nenajdete. Ženy, pokud vyhledají odbornou pomoc, se léčí například s depresí, úzkostnou poruchou, posttraumatickou stresovou poruchou, dyspareunií, funkční neplodností, nebo chodí do poradny kvůli partnerské krizi… Všechny tyto a jiné obtíže samozřejmě mohou mít mnoho příčin a souvislostí, jakmile ale žena má pocit, že to souvisí s událostí ztráty dítěte nebo interrupce, psycholog by s tím měl pracovat.
Nikdy nemůžeme vyloučit, že by to stejné nezpůsobila jiná závažná událost či stres. Často vidím, že potrat byl poslední otřes, který utrhl lavinu mnoha traumat a trápení, která se v životě ženy vršila už dlouho. Také se stává, že je žena po umělém ukončení těhotenství spokojená, uleví se jí – a nějaké psychické či fyzické problémy, pochybnosti nebo výčitky se objeví až po čase. Někdy i po mnoha letech – typicky kolem čtyřicítky.
Jak vnímáte lidi s duševním onemocněním, kteří pracují jako tzv. peeři v psych.nemocnicích nebo v Centrech duševního zdraví nebo sociálních službách, které pomáhají duševně nemocným?
Jako supermany 🙂 Jejich duševní onemocnění a to, jak ho zvládají, je vlastně taková superschopnost – nemá to každý. Pro práci peera je to zásadní kvalifikace, jedinečnost, kterou se nejde naučit ve škole.
Všechno to trápení pak není jen nemoc nebo hendikep, ale také něco, co inspiruje a pomáhá druhým. Osobní zkušenost, porozumění a sounáležitost jinými nemocnými přináší do celého pomáhajícího systému ještě něco moc důležitého navíc. Naději? Lidskost? A peerům jejich práce přináší ocenění a možná i víc houževnatosti – nemůžu se přece vzdát, když jsem vzorem a oporou někomu jinému.
Každá “superschopnost” je ale taky veliká tíha – pokud vím, všichni superhrdinové to mají v životě pěkně složité a divoké. Mít duševní onemocnění je břemeno samo o sobě, a pomáhat při tom druhým s podobným trápením může být občas příliš. Je důležité se hodně hlídat a nepřepínat.
Jaké máte zahraniční zkušenosti?
Žádné 🙂
Jste věřící a v čem Vám víra pomáhá?
Ano, jsem věřící. Nemám konkrétní vyznání, ale jsem otevřená věcem, které jsou mimo rozumem a smysly poznatelný svět. Tato otevřenost je pro mě velmi důležitá – osobně obohacující a v práci nezbytná. Každý má nějakou svou “víru” nebo alespoň životní filozofii – je to jedna ze základních potřeb. A pokud nemá, nejpozději v nějaké krizi zjistí, jak moc něco takového potřebuje…
V terapii s klienty často mluvíme o duši – to je ještě něco jiného než jen “psychika”, funguje jinak. Může bolet, truchlit, být nešťastná nebo naopak šťastná a klidná – i když to vůbec neodpovídá vnějším podmínkám nebo logice. Rozum slyší na argumenty, ale duše má ráda symboly, metafory, rituály, umění…
Snažím se nezapomínat na svou duši, pečovat o ni. A ráda si občas povídám s Bohem, sdílím s ním zvláště silné prožitky. Nevím co On na to, ale věřím, že je laskavý, shovívavý a že mi rozumí.
Dana Mičolová