Mistr Jan Hus ve službách pravdy
,,Všechno záleží na tom, klademe-li pravdu na první místo, nebo na druhé.“
To je myšlenka anglického teologa, filozofa i významného církevního reformátora ze druhé poloviny 14. století Jana Viklefa. Husa přímo fascinovala. Anglický učenec mu doslova otevřel oči. Někdy od přelomu 14. a 15. století se Jan Hus vydal ve Viklefových šlépějích. Hledání pravdy se v jeho žebříčku mravních hodnot ocitlo jednoznačně na prvním místě. V tomto duchu začal svá pověstná kázání v Betlémské kapli roku 1402. To ho nutně muselo přivést do konfliktu s tehdejší značně pokleslou společenskou morálkou, především u katolické církve. Když Hus začal svá kázání v pražském Betlémě/mimochodem největším kazatelském sále v celé tehdejší Evropě/, vrcholila v Čechách drobná občanská válka. Země se už téměř celé desetiletí zmítala v anarchii. Král Václav IV., jeho lucemburští příbuzní v čele s bratrem Zikmundem a pyšná vysoká šlechta si ve sporech o moc vyřizovali účty. Feudálové si vzájemně vypalovali vesnice i městečka. Ale příbytky, které hořely, patřily poddaným. Hlubokou politickou krizi věrně provázela i krize ekonomická a mravní. Poddaným se vedlo hůře a hůře. Právě proto je dokázal Jan Hus, který nazýval věci pravými jmény tolik ovlivnit. Doslova jim mluvil z duše.
Třídní protiklady dosáhly v prvních dvou desetiletích 15. století svého vrcholu. Na jedné straně masy poddaných, kteří již neměli pomalu co do úst, na straně druhé stále bohatnoucí zámožní patricijové, vysoká šlechta a především katolická církev. Bilo to do očí!
Církev, z kazatelen přikazující věřícím chudobu a pokoru se sama oděla do pyšného zlata a purpuru. A nejen to. I po mravní stránce byla církev, která měla jít prostým věřícím příkladem v hluboké krizi. Bujelo obžerství, alkoholismus, hazardní hry. Církevní hodnostáři si běžně vydržovali konkubíny, plodili nemanželské děti. Kupčilo se s úřady, obročími a posléze i církevními odpustky.
Beztrestná hříšnost se v katolické církvi stala systémem , který jako zhoubný nádor prorostl do všech stran. Naproti tomu život prostého člověka se omezoval na stále pracnější zaopatřování základních potřeb, modlitbu a nedělní mši. Tyto ohromné společenské protiklady viděli a kritizovali už Husovy předchůdci. Němci Konrádu Waldauserovi, kázajícímu německy ještě lidé příliš nerozuměli. Čechům Milíčovi z Kroměříže a Matějovi z Janova už mnohem více. A nejostřejšímu kritikovi společenských a především církevních poměrů Janu Husovi už vyloženě věřili
Vyostřili se i spory na pražské Universitě, poté co se začali universitní mistři zaobírat spisy nedávno zemřelého Jana Viklefa, který radikálně prosazoval návrat církve k její původní chudobě. Čeští mistři stáli za Viklefem, němečtí byli proti jeho názorům.
Jan Hus působí na Universitě jako nekompromisní zastánce Viklefova učení.
Jan Hus bouří z kazatelny Betlémské kaple a šíří Viklefovy myšlenky mezi prostý lid.
Hovoří krásnou češtinou a je tak vznešený a proti všem zlořádům světa tak nekompromisně kritizující. Jeho posluchačů jsou záhy tisíce a stále jich přibývá. Především mezi prostým lidem má Hus své nejoddanější příznivce. Ale naslouchají mu i urození šlechtici. Zvláště zpočátku i oni stojí za ním a jeho názory.
,,Neštastným bohatstvím , v němž církev tone, zjedovatělo a otráveno je téměř všechno křesťanstvo na duši. Odtud svárové mezi papeži , biskupy a jinými kněžími. Psi se o kost hryžou! Vezmi kost a přestanou!“ Takovými slovy bouří Jan Hus z betlémské kazatelny.
Vzít psům kost znamená vzít světské statky duchovenstvu. Aniž snad chtěl a věděl, útočil Jan Hus na samotné základy církve, jako instituce. A to je pro katolickou církev nebezpečné. Dokonce smrtelně!
Luboš Hora-Kladno