V právě uplynulých dnech/především 29. září/ jsme si mohli připomenout 82. výročí Mnichovské zrady. O co vlastně tehdy šlo?
Vraťme se tedy o dvaaosmdesát let zpět. Je září roku 1938. Napětí v tehdejším československém pohraničí, takzvaných Sudetech, vrcholí. Pravda, německé obyvatelstvo zde má početní převahu. Toto území je ale od pradávna součástí českých zemí. Žel již od dob Přemyslovců jsou sem jako součást vnější kolonizace země houfně zváni obyvatelé ze sousedního Německa, aby zde zakládali nové osady.
Tak to pokračuje celá staletí. Později se sice nové osady již nezakládají, ale Němci přicházejí do Čech stále. Že to byla osudová chyba se plně projeví právě v září roku 1938. V Německu je už zcela u moci fanatický čalouník Adolf Hitler se svou nesmyslnou rasovou teorií. Podle ní jsou Němci jako nadřazená rasa předurčeni k nadvládě nad ostatními národy. Hitlerova teorie je směšná a nesmyslná. Přesto tolik nebezpečná. To ukáže několik následujících let, kdy ve II. světové válce zahynou desítky milionů lidí.
Velká většina Němců Hitlerovi ve druhé polovině 30. let minulého století věří a prosazuje až fanaticky tvrdě jeho nesmyslnou teorii o nadřazenosti jedné rasy nad druhou i jednoho národa nad jiným. A v zatím českých Sudetech to v září roku osmatřicátého proto vyloženě vře. Německá většina v českém pohraničí začíná nelítostně utiskovat českou menšinu. A neštítí se ničeho. Ani násilí a vražd.
Na to je třeba z české strany samozřejmě reagovat. Československá vláda obklopená kolem druhého prezidenta Edwarda Beneše spoléhá na spojenecké smlouvy se západními mocnostmi, především Francií. Podle nich přece v případě napadení Československa Německem musí západní mocnosti přijít našemu státu na pomoc.
Západ však s nějakou pomocí vůbec nespěchá. Právě naopak. Ustupuje jednomu nestydatému Hitlerovu požadavku za druhým.
Situace v sudetském pohraničí je však už neudržitelná. České obyvatelstvo prchá ze Sudet do vnitrozemí ze strachu před násilím Němců, včetně bestiálních vražd.
Už je také jasné o co Hitlerovi jde. Chce Sudety odtrhnout od Československa a připojit toto území k ,,Německé říši“.
Je třeba jednat. 21. září 1938 tehdejší československá vláda pod nátlakem /především lidu/ kapituluje a odstupuje z vedení státu. Následujícího dne 22.9 je do čela republiky jmenován poloúřednický kabinet generála Syrového. Osoba Syrového/legionářského hrdiny I. světové války/ má navenek vzbudit zdání, že nová vláda bude bránit republiku. Téhož dne 22.9 se schází britský předseda vlády Chamberlein s Hitlerem v Godesbergu. Jednají o situaci v sudetském pohraničí. Hitler bezpodmínečně trvá na připojení Sudet k Německu.
Za této situace nová československá vláda vyhlašuje 23.9 všeobecnou mobilizaci. Ta se setkává s nadšenou podporou českého lidu a je provedena mimořádně úspěšně ve velmi krátké době. Je tu však jeden velký problém. Téměř třetinu obyvatelstva v Čechách a na Moravě tvoří čeští Němci. V případě ozbrojeného konfliktu není zcela jasné na čí stranu se tito lidé postaví. Především proto je vojenská pomoc západních mocností nezbytná.
Bez této pomoci je obrana státu proti mnohonásobné přesile, navíc lépe vyzbrojené pouze iluzí. Dostojí západní demokracie slibů ze smluv s Československem? Na to odpoví Mnichovská konference 29. září 1938. Účastní se jí předsedové vlád Anglie a Francie /Chamberlein a Daladier/ na jedné straně a fašističtí diktátoři za Německo a jemu spojeneckou Itálii /Hitler a Mussolini/na straně druhé. Zástupci Československa mohou jen čekat ,,za zavřenými dveřmi“ na výsledek. Ten je katastrofální. Chamberlein s Daladierem přistupují v podstatě na všechny Hitlerovy podmínky. Žádnou vojenskou pomoc Anglie ani Francie v případě ozbrojeného konfliktu Československu neposkytnou. Tak jsme zůstali v konfliktu o Sudety zcela sami. Bylo možné se za takových okolností bránit?
Snad, ale za cenu konečné porážky a velkých obětí na lidských životech.
Podle mého názoru jednal prezident Beneš i představitelé tehdejší vlády správně, když Mnichovský diktát nakonec přijali a připustili odtržení Sudet. Bránit se sami proti mnohonásobné přesile, navíc se silnou německou ,,pátou kolonou“ přímo uvnitř republiky/téměř každý třetí náš občan byl německé národnosti/prostě nebylo možné.
Osobně neviním prezidenta Beneše, ani většinu tehdejší vlády ze zrady republiky. Jednoznačně z ní však viním obě západní mocnosti Anglii i Francii a plně se ztotožňuji s následujícími verši českého básníka Františka Halase, které znám zpaměti:
Zvoní, zvoní zrady zvon, zrady zvon.
Čí ruce ho rozhoupaly?
Francie sladká, hrdý Albion.
A my jsme je milovali.
Francie, sladká Francie.
kde je tvá čapka Mariano?
Slunečný štít tvůj prasklý je
a hanbou čpí tvé ANO.
Vládkyně moří všemocná,
to moře slzí naše je.
Ovoce hněvu rychle zrá,
už řinčí kotva naděje.
Nakonec nedlouho po Mnichovské zradě vypukla II. světová válka a ta skončila zcela jinak, než jak si zfanatizovaní Germáni představovali. Z německých ,,nadlidí“ se stali lidské trosky a z nového poválečného Československa byli Němci odsunuti tam, kam patřili do trosek vytoužené Třetí říše.
Luboš Hora-Kladno