Souvisí to s tímto člověkem na téma migrace, ty děti které odjely těmi Wintonovými vlaky tak to byly děti bez doprovodu, migranti, kteří šli do neznáma. On jim zařídil dokumenty, že legálně šli. Ale Nicolas Winton vlastně zachránil tímhle způsobem tyto děti, že šly bez doprovodu a byl to ten podtext zachránění dětí z anihilace toho, co tady v naší zemi nastupovalo. Byl to Brit který se narodil v rodině Německého židovského obchodníka a po přestěhování do Anglie ta rodina změnila příjmení a rodiče tehdy nechali Nicolase pokřtít a po studiích on pracoval v různých bankách, což bylo pouze ekonomické smýšlení, ale bylo v něm i velké smýšlení filantropické a nástup Nacistů k moci, tak si uvědomoval, že židům hrozí bezprostřední nebezpečí. A vznikali tady nejrůznější charitativní a dobrovolnické organizace, které se snažily židům pomáhat. Anihilace-vypuzení i na území ČR tady byly nejrůznější dobrovolnické organizace charitativního typu, které se snažily židům pomoci finančně, ale také vyjednávaly právě různé možnosti s úřady, aby se rychle vystěhovali. Byly to i nejrůznější charity, byli to i kněží, ta parketa té charitativní práce byla obrovská, která se snažila těm židům pomoci, protože se vědělo, co se chystá. Takže rychle vyřídit doklady a rychle odjet. Někteří lidé se snažili jim dávat jídlo nebo je někam uschovávat jak o tom čteme v Deníku Anny Franklové, to je jeden z příkladů. Ale jeden z těch příkladů a příběhů je také organizování Britského výboru pro uprchlíky z Československa tam měl jednoho pána, který se jmenoval Martin Blažek a z této organizace existoval Britský výbor pro uprchlíky v Československu a ten Martin kamarád Wintona hovořil o Československu.
Winton se dozvěděl o tom Britském výboru a snažil se těm dětem v Československu nějak pomoci. A začal organizovat transporty z Prahy, tzv. vlaky dětí, říkalo se jim tedy Wintonovy vlaky a on to organizoval sám. Na vlastní pěst začal organizovat jak těmto dětem pomoci. Když procházíte vestibulem tím středem Hlavního vlakového nádraží v Praze je památník na rozloučení, jedná se o repliku vlaku těch dveří, kterou se podařilo uchránit, typu toho vlaku, který odjížděl v té době. Má to svoji symboliku, z jedné strany jsou ruce dospělých a z druhé strany jsou otisky dětí ty malé ruce, přesně tak, jak se ty dobové fotografie zachovaly jak se ty děti loučily, z nějakých dokumentů nebo filmů a ty ruce nejsou jen tak ledabilé. Dělali je skláři v Severních Čechách, tak nad tím se hodně přemýšlelo a ty dospělé ruce jsou ruce dvou dam, které jsou dneska postarší a žijí v Anglii, jsou to právě bývalé Wintonovy děti, které se zachránily a dneska už to jsou starší seniorky. Tak tam daly svoje ruce a jsou to dámy, které vlastně nějak iniciovaly, když se udělal tenhle památník na památník rozloučení, tam byl ten kontext dětí a vypravujících rodičů a ty ručičky dětské jsou právě vnučky těch starých dam, které jsou Wintonovy děti. Jsou to otisky těch pravnuček. Takže to je jeden památník, který tam je. Památník rozloučení je vlastně symbolem odvahy a lásky všech rodičů, kteří v roce 1938 a 1939 bez ohledu na vlastní osud posadili ty děti do vlaků, bylo to silně emočně náročné a se slzami v očích je dávali na ty vlaky. Oni vůbec nevěděli, zda-li se s těmi dětmi ještě někdy uvidí a vlastně malé procento se sešlo. Většinou to dopadlo tak, že ty děti se zachránily, ale jejich rodiče šli do koncentračních táborů a nikdy se neviděli.
A většina rodičů zahynula. To je jeden, který vznikl v roce 2017 poměrně mladého data, ale je tam ještě jedna socha, ten pomník, který má symboliku.
Ten muž je právě podoby Nicolase Wintona a ta jedna holčička je pravnučka té zachráněné podle fotografie a ten chlapeček je poslední kluk, který dojel tím posledním transportem, který ještě mohl, jmenoval se Hansen. Oni si říkali, koho tam dát z kluků, takže vzali dobovou fotku kluka, který dojel a byl evidovaný v té Anglii jako ten poslední příchozí z Československa. Takže až půjdete okolo těch památníků na Hlavním nádraží v Praze, tak vězte, že to není jen tak nějaké vyobrazení nějaké holčičky a chlapečka, ale je v tom silný příběh.
Mysleli na to, jak to vyobrazit a kdo ty ruce tam bude dávat a koho vezmou jako fotografie. Takže to jsou takové dvě mementa na Hlavním vlakovém nádraží a kdybychom měli jít dál k této osobnosti, tak ten Nicolas Winton věděl, že by pro každého musí v té Británii najít náhradní rodinu, kauce byla 50 liber a dítě obdrželo vízum a obdrželo povolení k pobytu. Ano byly to vlastně děti, které šly bez doprovodu, ale nebyly jako nelegální, kdo zajišťoval tady toto a sám Winton vyhledával adoptivní rodiče. Získával svoje kamarády bez žádných facebooků a instagramů, prostě obcházel ty rodiny a popisoval tu situaci jaká v Československu v té době je a právě získával ty finanční příspěvky také dál na zaplacení kaucí. Z toho filantropického mínění takhle nějak sháněl. Ty první dětské transporty vyjely 14.března 1939 bylo to pouhých dvacet dětí, dneska bychom řekli, že to byla taková předvýzkumní vsuvka jestli to půjde, on nechtěl vypravit hodně dětí, směřovaly vlastně letadlem do Švédska potom následně těmi vlaky, ale potom začaly ty vlaky, které byly početné právě v červnu, následně 39 a odjíždělo až sto až dvě stě dětí těmi vlaky. A poslední transport byl vypraven 2.srpna 1939 a pak tam byl ještě na září připraven jeden transport, on myslel, že to stihne a ten už nestihl, prvního září měl být vypraven, ale ten už byl zastaven a byl poslán zpět. O ten poslední vlak byla největší rvačka, největší poptávka. Že ty rodiny cítily, že přichází něco, co bude hodně krvavé a právě byly šťastné ty rodiny, že tam ty děti daly, následně ten vlak se s nimi vrátil a prvního září 1939 vypukla druhá světová válka.
Celkem těch vlaků odjelo osm a těch dětí vlastně odjelo 669. Takže takové číslo prošlo tou nálepkou Wintonovy děti a prošlo tím vlakovým nádražím té první dvacítky, která měla tu cestu trošku jinak, ale přes těch 649 dětí prošlo vlakovým nádražím v Praze na těch samých místech a odjížděly z toho prvního nástupiště a na tom prvním nástupišti vlastně je tato socha na tom místě, odkud ty Wintonovy vlaky odjížděly.
Samozřejmě, že to bylo zdokumentováno. Televize BBC uspořádala setkání s těmi Wintonovými dětmi. On to Winton nepovažoval za nic výjimečného, takže to opravdu nevěděla ani jeho manželka, že to vlastně on kdysi dělal, nikdy o té své činnosti ani nikomu předtím neříkal. On uvažoval o tom, že kdyby to někomu říkal, tak by v té době mohl spustit s těmi vlaky nějaké sekundární problémy, které by měly dopady, takže byl velmi chytrý. Že nejméně lidí o tom vědělo, že toto dělá a tím lépe pro hladký průběh těch dětí nebo zastavení těch vlaků. Takže nikomu o tom nic neřekl. Poměrně nedávno v roce 1988 našla náhodou jeho manželka Gréta na půdě dokumenty o zachráněných dětech. Ono každé dítě si vlastně dokumentoval atd. Měl tam i ty adoptivní rodiče, veškeré dokumentace a tak se to nějak prozradilo a ona vlastně tajně ta jeho manželka s BBC udělala setkání Wintonových dětí, kde on byl pozvaný jako host, vůbec mu neřekli, co se bude dít a je to tedy dohledatelné a potom se řekne, kdo jsou Wintonovy děti a za ním si stoupne ten velký počet to publikum, které tam přišlo, samozřejmě ne všichni třeba ještě žijí nebo ne všichni se mohli dostavit na to BBC vysílání. A bylo to velmi dojemné setkání, které bylo prvním setkáním, ve kterém se on vlastně setkal se staršími dámami.
Český režisér Matěj Hynam, který by zasloužil Oskara v roce 1999 Všichni moji blízcí, doporučuji se podívat na fenomenální výkony herců, kteří tam všichni hráli ať už Libuška Šafránková nebo Abrhám v hlavních rolích.
Také dokument Síla lidskosti o Nikolasu Wintonovi ta je mladšího data 2002 a jeho rodina, která ho také představuje jako tuto personu Nicolase Wintona.
Samozřejmě my a naši politici jsme na něj nezapomněli. Prezident Václav Havel mu udělil vyznamenání řádu Tomáše Guariqua Masaryka a také byl povýšen britskou královnou Alžbětou do šlechtického stavu. Ani královská britská rodina nevěděla o jeho počinech a když se dozvěděla ten silný emoční příběh, tak ho vyznamenali do toho šlechtického stavu a dvakrát byl navržen na Nobelovu cenu za toto, i když v současné době Nicolas Winton už nežije, zemřel teprve nedávno, bylo mu přes sto let. Zemřel po úmrtí své manželky se kterou měl krásný vztah, ale když mu žena zemřela, tak žil sám, nevyhledával žádné sociální či pečovatelské služby, chtěl všechno zvládnout sám a potom následně zemřel obklopen samozřejmě svými nejbližšími, svou rodinou.
Byla to migrace dětí bez doprovodu, ale byla to migrace legální. Tak to byl asi největší počet českých dětí, které takhle migrovaly bez doprovodu. A byly to právě ty Wintonovy vlaky. On ale nikdy tu Nobelovu cenu nezískal. Je navrženo tolik lidí a schvalují to Švédové. Mají komisi a oni hlasují, komu to dají. A každý rok to dostane někdo, a je to velmi složité. Spousta lidí by si zasloužila Nobelovku a spousta lidí ji nemá.
Dorín Variner se jmenuje ta paní a ta se podílela na záchraně také několika tisíců lidí a vlastně o ní se vůbec nic neví. Ta je ještě více neznámá než ten sir Nicolas Winton, o němž se něco ví. A potom Přemysl Pitr který se podílel na záchraně několika tisíců židovských dětí nebo i německých dětí po válce. Je tady spousta neznámých lidí, kteří se na tom podíleli.
V hotelu Rwanda Tutsi a Huti také zachránili životy toho etnika. Ve Rwandě je jedno zařízení, je to sirotčinec, je tam velký zahradní areál a ten italský kněz odtud říkal, že tu bylo schováno daleko více lidí, než byl hotel Rwanda. Udělal se o tom film. Majitel hotelu zachránil XY dětí v tom sirotčinci. O tom italském knězi, který je zachránil není napsáno nikde nic, není natočen žádný film, jsou to paradoxy a dozvíme se o nich něco až zpětně.
Ten Winton ale o popularitu také moc nestál, kdyby ty fotografie manželka nenašla, tak o něm také nic nevíme. On byl bankovní úředník a tím, že s těmi lidmi jednal, tak on věděl kdo si to může dovolit a koho má oslovit.
Migrační a integrační politika a Modely soužití. Slova které jsou etnocentrismus.
Když se podíváme na modely soužití ve společnosti tak etnocentrismus je kultura vlastní, je nadřazená kultuře jiné skupině. Je to postoj, který zahrnuje že naše hodnoty a české normy jsou ty jediné správné a užitečné a pravdivé a jakýkoliv cizinec nebo jakékoliv etnikum s něčím jiným tak je to špatné a to horší. Samozřejmě etnocentrismus může být i pozitivní tzn., že přispívá k nějaké identifikaci s vlastní skupinou, že jsme hrdí Češi, zvláště to zaznamenáváme když hrajeme o zlato na Mistrovství světa třeba v hokeji nebo když je olympiáda, tak se vozí vlaječky na autech, tak tomu se říká pozitivní etnocentrismus, je to i významný mechanismus nějaké sociální integrace.
A cizinci si také dají trikolóru, že mají pocit fandění tomu českému týmu.
Ale ten etnocentrismus také může být agresívní typ a je to ten třetí typ, který bývá nebezpečný a je to tedy ideologické vyhrocení může být právě ten nacionalismus nebo ten rasismus. Etnocentrismus může být pozitivní ano jsme hrdí Češi a dáváme to najevo a může to být i ten vyhrocený tzv. likvidační.
S těmi modely soužití kultury ve společnosti souvisí pojem enkulturace, což je proces osvojování kultury, který souvisí se socializací. My se vlastně socializujeme celý život a když sem přijde pracovat člověk z Mongolska a chce tady být, tak on se vlastně enkulturuje. Probíhá ta socializace na tu českou kulturu a samozřejmě enkulturace je daleko rychlejší i u dětí třeba těch Mongolců, protože dětství je důležitá sekundární skupina. Ty děti mají kamarády na pískovišti, mají je ve škole a taktéž u nich probíhá enkulturace a říká se že u dětí migrantů je ta enkulturace nejvyšší, protože u těch dětí to má dopad na ně ta sekundární skupina, se kterou se setkávají právě ve škole a v budování nějakých vztahů a souvisí to s tou socializací.
Zdroj: Rozvojová studia II., přednášející PhDr.Monika Nová PhD., na HTF UK