Když se Mirek vrátil ze služební cesty, Danka se mu vrhla do náruče a pevně ho objala. Byl zaskočen, jejich manželství teď, po dvaceti letech, už nebylo tak vášnivé jako kdysi. Věděl, že se něco stalo, když ho takto vítá. Ale Danka mlčela a Mirek raději taky. „Tak jak ses měl, co nového, jaká byla cesta, co Honza?“ Zasypala ho spoustou otázek, na které vlastně ani nechtěla znát odpověď. Bylo to spíš proto, aby se on neptal jí.
Nevydržel to. Zeptal se: „Co se děje? Co se stalo?“
Sklopila oči: „Nic.“
Věděl, že to není pravda. Věděl ale taky, že to z ní musí vytáhnout ven. Pomalu a po částech. Taková už Danka byla, introvert, vše v sobě dusila.
„Něco doma nového? Někdo tady byl? Volal?“ Začal vyzvídat.
Zavrtěla hlavou.
„Bylas u doktora? Měla jsi jít ve středu.
Bylas?“ Zkoušel dál, kde je to, co ji trápí.
Přikývla.
„A?“
Ticho. To bude ten pravý důvod jejího smutku, napadlo ho.
„Co ti řekl?“ Věděl, že to asi moc veselé nebude. Doposud ale zvládli všechno, zvládnou i tohle.
Danka mlčela. Přitáhl si ji k sobě a objal. Rozplakala se. Chvíli ji hladil po hlavě. Až se trochu uklidnila, začal znovu. Tentokrát ale z opačného konce: „To je to tak zlé?“
Přikývla.
„Moc?“
Přikývla.
„Mám se bát?“
Přikývla.
Zatrnulo mu. Tak tohle opravdu nečekal. Chytil jí hlavu do svých dlaní a zahleděl se jí do uplakaných očí.
„Zítra jdu na magnetickou. Buďto je to pomalé krvácení do mozku, nebo nádor.“
Mirek Danku objal a začal ji konejšit, i když by to sám potřeboval. Do očí se mu tlačily slzy, ale nechtěl, aby je Danka viděla. Tak ji raději pouze pevně objímal a hladil.
Celou noc nespal, poslouchal Danku, jak dýchá a myslel na to, co mu řekla. Uvědomil si, kolik času ztratili těmi hloupými hádkami a výčitkami. Oba byli na vozíku už přes třicet let a možná i proto byli oba hodně vznětliví, citliví, podráždění.
Vozík a přechod a dvacet let manželského stereotypu – žádný důvod k nějakému výraznému veselí. Prožívali krizi středního věku a ponorkovou nemoc současně. A klasické problémy a bolesti vozíčkářů k tomu.
Najednou mu to přišlo všechno strašně líto. Uvědomil si, že kdyby ji teď ztratil … Ne! Ráno bývá moudřejší večera, ale on se nového dne bál. Bál se, co mu přinese. Bál se myslet na to, co by bylo lepší. Ani jedna z diagnóz neskýtala možnosti k veselí.
Danka měla od té nešťastné autonehody poškozený mozek, a pokud by krvácení zasáhlo tu zbylou, zdravou část mozku … A co teprve nádor? I když … ten by se dal vyoperovat a zase by vše mohlo být v pořádku. Nebo taky ne.
Byly to strašné myšlenky, co se mu celou noc honily hlavou.
Ráno vstával s očima červenýma jako králík a byl rád, že si vzal na tento den dovolenou, že nemusí jet do práce, přetvařovat se tam a tvrdit všem, že se nic neděje, že je pouze unavený. Nemohl se dočkat, až se Danka vrátí z vyšetření domů.
„Tak jak?“ Přivítal ji hned mezi dveřmi.
„Kafe, prosím,“ řekla tiše. Po chvíli dodala: „A panáka. Oběma. Jinak nebudu mít sílu říct ti to, co ti říct musím.“
Do očí se mu začaly tlačit slzy. Tušil, že její slova asi veselá nebudou.
Než Mirek uvařil kafe, Danka si zajela na záchod a vysvléct mikinu.
Poté už seděli proti sobě, srkali horkou kávu a nikdo nevěděl jak začít. A ani nechtěl.
„Nádor,“ řekla Danka po chvíli.
„Máš už termín operace?“ Zeptal se Mirek a vzal do ruky kalendář.
Sklopila oči a zavrtěla hlavou:
„Neoperovatelný.“
Mirek nahlas zanadával.
V místnosti se rozhostilo ticho. Bál se zeptat, bál se odpovědi na to, co ho teď nejvíc zajímalo.
Vycítila to a sama mu odpověděla na nevyřčenou otázku:
„Možná deset měsíců, možná pět let.“
Vydechl si.
„A možná jen deset týdnů,“ dodala tiše. „To nikdo neví. Čas ukáže, jak rychle bude růst, co zasáhne jako první. Pokud dýchací centrum …“ nedokončila. Polkla slzy, zhluboka se nadechla a pokračovala: „ … bude to rychlé. To teď ještě nikdo neví.“
„Něco se přece musí dat dělat!“ Spíš vykřikl, než řekl. V tom výkřiku bylo zoufalství i prosba o pomoc, o kus naděje.
Přikývla:
„Dá se něco dělat. Žít.“
Dopila kávu, postavila hrnek na stůl a zahleděla se na Mirka:
„Lidé si prý v takových situacích píšou, co by ještě chtěli prožít.“ Zamyslela se. „Já vlastně bych chtěla pouze jedno – aby náš vztah byl teď, na konci mého života takový, jako kdysi, jako na začátku našeho vztahu.“
„Budu se snažit,“ řekl tiše Mirek. „Budu se moc snažit. Slibuji.“
„Ale jednu věc udělat chci.“ Řekla tiše, ale rozhodně.
Zvedl hlavu.
„Musíme o tom mluvit. A teď hned. Ty jsi hodně postižený a jen pomoc asistentů a pečovatelek ti nestačí. Máš teda tři možnosti: buď se vrátíš k rodičům, ale vzhledem k tomu, jak jsou už oba staří a nemocní a sami potřebují pomoc, tato možnost nepřichází v úvahu. Tudíž zbývají dvě možnosti: Buď odejdeš do ústavu, nebo si najdeš novou ženu. Doporučuji mladou, zdravou.“ „Já nikoho nechci! Já chci tebe! A vůbec – která mladá a zdravá k tomu by mě chtěla? A přestaň s těmi hloupými řečmi.“
Zarazila ho pohybem ruky: „Možná ti to teď připadá hloupé, musíme ale o tom mluvit. Až ten den přijde a ty tu zůstaneš sám, bude pozdě začít nad tím přemýšlet.“
Pár týdnů uběhlo jako voda a zdálo se, že to vše byl jenom jeden strašně ošklivý sen, který už naštěstí skončil. Že se z něho probudili a vše je tak, jak bylo.
Jenže sen to, bohužel, nebyl a už nic nebylo jako dřív. Možná těch pár týdnů. Teď už ne. Všiml si, že se Danka čím dál, tím častěji drží za hlavu, dívá se nepřítomným pohledem kamsi daleko …
„Danko! Danko!“ Volal na ni.
„Co je? Není ti dobře? Mám zavolat sanitku?“
Zavrtěla hlavou: „To nic. Nikoho nevolej. Já nikam nechci!“
„Jsi bílá jak stěna.“ A v duchu dodal – a hubená, jenom stín. Ihned si ale uvědomil, že ji nesmí strašit a rmoutit a tak rychle dodal: „Ale sluší ti to. Jsi krásná, jsi neskutečně krásná.“ Usmála se. Zahleděla se do modrých očí svého muže a tiše se zeptala: „Už ses rozhodl? Ústav, nebo nová žena?“
Než ale stihl jakkoliv zareagovat, zarazila ho pohybem ruky: „Počkej! Nic neříkej. Nikdy mi neříkej, jak ses rozhodl.“
(autorem ilustrace je: Elizabeth Ann Colette (Flickr) [CC BY-SA 2.0], via Wikimedia Commons)
