4.část
Píše se rok 1888. Rok ve kterém Alexej Peškov dovršil svých dvaceti let.
Dnes bychom snad řekli, že se ocitl na prahu dospělosti. Ale Peškov je díky
bohatým a neradostným životním prožitkům a zkušenostem vlastně
dospělým už dávno. Na podzim toho roku pracuje jako dělník na dráze
v Caricynu/později Stalingradu, dnes Volgogradu/, brzy nato jako hlídač
skladů na stanici Dobrinka.
Peškov tehdy trpěl jakýmsi ,,fanatizmem" poznávání." Střídal prostředí,
všude nahlížel a nijak se nešetřil. Dalšími Peškovovými stanicemi nejen
na železnici, ale i v životě byly Borisoglebsk a Krutaja, kde z dělníka
,,povýšil" na vážného. Zde také působil v sebevzdělávacím kroužku
a společně s třemi kolegy se nadchl idejemi Lva Tolstého. Dokonce
slavnému klasikovi napsal dopis a pokusil se s ním setkat. To se
ale nepodařilo a k prvnímu setkání Lva Tolstého a již ne Peškova,
ale Maxima Gorkého došlo až zhruba o 10 let později.
Ve svém dalším životě v 90. letech 19. století pak znovu často střídal
zaměstnání/vesměs většinou dělnická/ i prostředí a získával nové a nové
poznatky a cenné životní zkušenosti. Objevuje se v Moskvě, pak znovu
v rodném Novgorodě, kde je dokonce pro podezdřelý styk s politickými
vyhnanci na měsíc uvězněn a dán pod policejní dozor. Na přelomu
80. a 90. let 19. století navštěvuje spisovatele V. G. Korolenka,
známého svou literární bojovností proti každému útisku.
Tomu ukazuje svůj snad první větší literární pokus - báseň
,,Píseň o starém dubu." Když mu Korolenko vysvětlil, že báseň
je špatná, přestal Peškov zhruba na dva roky psát. Našel si už méně
tělesně náročné místo písaře u advokáta Lanina, který v něm poznal
nadaného mladého muže a umožňoval mu další sebevzdělání.
Mladý Peškov se však v první polovině 90. let také ,,potácel" mezi
různými proudy a tápal v ruské literatuře, plné sporů o cestu k lidu.
Všechny myšlenky naplňovaly jeho hlavu k prasknutí, pronásledoval
ho zmatek, fantastické vidiny a obrazy, byl klubkem protikladů
a těžkých prožitků. Přitom byl posedlý energií, s níž bez ustání hledal síly,
které by byly schopny přetvořit život. Díky tomu se polonemocný a
polozbavený rozumu znovu vydává na toulky ohromným Ruskem.
Putuje Povolžím, donskými stepmi, pracuje ve Voroněži, Kursku,
Charkově, Jekatěrinoslavi, prochází stepními městy a vesnicemi,
pracuje v říčních i mořských přístavech, které představují ohniska
útisku a bídy. Poznává přitom velké množství nejrůznějších lidí.
Brzy se objevuje v oblasti Černomoří, odkud se dostává až na Kavkaz.
V listopadu 1891 dochází až do Tiflisu/dnešní gruzínské metropole Tbilisi/.
Právě v Tiflisu pak dělá své vlastně úplně první literární kroky a píše povídky
již pod pseudonymem Maxim Gorkij. Gruzínský Tiflis, velkolepá příroda
Gruzie a Kavkazu , romantická jadrnost gruzínského lidu dávají popud
k tomu, že z tuláka se začíná postupně stávat spisovatel. První povídka
,,Makar Čudra" je mu otištěna v tifliském časopisu ,,Kavkaz"
začátkem podzimu 1892.Brzy následují povídky další označované jako
tzv. bosácké povídky a částečně i básnické pokusy.
První povídky Gorkého, jsou ze stejné látky jako jeho dosavadní
neradostný život. Jsou reálným líčením ruské sociální bídy, kterou Gorkij
prožil ,, sám na svém těle" i ve svém okolí. Gorkij začíná svěřovat papíru život,
který dosud poznal téměř ve všech vrstvách ruské společnosti, zejména
mezi nejubožejším lidem z něhož sám vyšel, mezi bosáky, řemeslníky,
studenty, mužiky, dělníky, ale i inteligencí, statkáři, kupci. Gorkij začíná
vidět velký celospolečenský problém v tom, že inteligence se odtrhla
od lidu, jak sám uvádí k neštěstí svému i neštěstí lidových vrstev.
Ústy Lva Tolstého mluví mnohamilionová masa ruského lidu s nenávistí
proti pánům, ale Gorkij jde ve svém díle dál a mění již tuto nenávist
v nesmiřitelný boj. Důvod, proč Gorkij názorově/nikoli umělecky/Tolstého
podle mého subjektivního názoru předčil / je prostý: Šlechtický statkář Tolstoj,
nemohl poznat životní trýzeň zuboženého proletáře. Proto zatímco Tostoj
ve svých dílech vyznává především trpělivost, pokoru, své typické
,,neodpírání zlému", Gorkij naopak již vyzývá k nesmiřitelnému
boji-boji proti útisku, k boji utlačovaných proti utlačovatelům.
V devadesátých letech 19. století spolupracuje Gorkij s různými časopisy
/např. ,,Ruské noviny", ,,Ruské bohatství", ,,Samarské noviny",
,,Nižgorodský list". Píše tam vesměs své bosácké povídky-první větší
povídka má název ,,Čelkaš". Ve druhé polovině 90. let prochodí Gorkij
téměř celé Rusko/dostane se podobně jako Čechov až na Sachalin/.
Prožívá další a další nezapomenutelné životní zážitky, ze kterých
pak ve svých dílech čerpá. Zároveň je tím ale podezřelý, tím spíš,
že ve svých povídkách a článcích je velmi kritický, vyzývající k boji
a proto je zatčen a eskortován do Tiflisu , kde je pak nějaký čas vězněn
ve starém zámku. Právě v Tiflisu si sám dává pseudonym Maxim Gorkij,
pod kterým pak už píše své bosácké povídky.
Když po propuštění v roce 1901 přijíždí do Petrohradu, má za sebou
již množství časopisecky vydaných povídek. Jejich soubor vyšel
v první Gorkého knize ,,Črty a povídky" vydané roku 1898 v době,
kdy právě seděl ve vězení.
