Hugovo již dříve proklamované pojetí funkce básníka, který má být tribunem a vychovatelem se v exilu na Lamanšských ostrůvcích změnilo v čin. Poslání, k němuž se Viktor Hugo dlouho připravoval a odhodlával je naplňováno sbírkou ,,TRESTY“ /1853/. Tato sbírka je knihou lyrické satiry, knihou veršů bojujících a k boji vyzývajících. K satiře na uchvatitele a opory jeho režimu -soudce, kněze ad. používá autor velikého bohatství básnických prostředků a tonů. Ve sbírce navazuje nejen na tradice oficiálně uznávané literatury, ale neváhá také použít sarkazmu a parodie k burcujícím výzvám i prorockým vizím.
Vždy jde o satiru lyrickou a všudypřítomným já-básníka-mstitele. Hugovská básnická satira přerůstá sama sebe a autorovo politické vidění. Verše osobních útoků a obvinění nenáviděného tyrana jsou zde překonány velkými básnickými obrazy , které se obracejí k všemu lidstvu, ke všem národům a vyhlašují boj všem tyranům a zpátečnictví.
V další skvělé básnické sbírce s názvem ,,KONTEMPLACE“/1856/ je rozpětí jejích básní nesmírně široké. Sbírka obsahuje na 10 000 veršů od nejintimnější lyriky k politické satiře , od prostých písní k apokalyptické lyrice.
V ,,KONTEMPLACÍCH“ se prolíná bolest exulanta s bolestí otce, který tragicky ztratil dceru . U dceřina hrobu se básník zamýšlí nad během života, uprostřed hlubokého smutku je však proniknut vědomím, že nářek proti osudu ani rezignace nepomůže. Přesvědčivě to dokazují slova: ,, Mé srdce v poutech je, nicméně nevzdává se.“
,,KONTEMPLACE“jsou pojaty jako ,,zrcadlo duše“ se střídajícími se tony a náladami v umně prokomponovaném sledu.
V exilu na ostrůvku v Lamanšském kanálu začal Viktor Hugo psát i své patrně největší básnické dílo-široký epický cyklus ,,LEGENDA VĚKŮ“.
,,LEGENDA VĚKŮ“ /jednotlivé díly vydány v letech 1859, 1877 a 1883/
Jako mohutná syntéza Hugovy tvorby byl pojat epický cyklus ,,LEGENDA VĚKŮ“.V hlavě a srdci exulanta Huga se zrodil plán této velké epopeje národa a lidstva , v níž nejkrásnější francouzské verše jsou, i když v chaotické formě, spojeny s tvořivou filozofií budoucnosti.
Geneze díla je složitá. Po dobu vzniku jeho jednotlivých složek procházel Hugo různými a často protichůdnými vlivy a etapami myšlení a tvorby od křesťanského dualismu ducha a hmoty k revoluční inspiraci, od myšlenek utopického socialismu k metafyzickým vizím.
Základní vnitřní rozpor díla je vnímán v dualitě mezi křesťansky tragickým viděním dobra a zla a na druhé straně utopicky optimistická víra v samočinný vědecký pokrok.
Rozpor se projevuje i v básníkově přístupu k člověku-vše odpouštějící křesťanská víra a naproti ní pojetí básníka jako mstitele bezpráví.
,,LEGENDA VĚKŮ“ je souhrnem mnoha desítek rozsáhlých poem i krátkých epických vyprávění, filozofických vizí i drobných obrázků. Hugo ji rozdělil do 61 oddílů. Tematicky jsou básně řazeny chronologicky a volně čerpají z mnoha zdrojů od námětů biblických a mytologických. starých legend cizích národů, z příběhů lidského hrdinství i poroby, z historie králů i buřičů, velkých vůdců i prostých lidí , z vizionářské fantazie i konkrétní reality.
Do nejrůznější tematiky se promítají básníkovy zkušenosti a prožitky intimní i politické, jeho snaha dospět z rozporuplného chaosu k výkladu světa.
V této romantické epopeji je neustále přítomna osobnost básníka, rozhořčená i soucitná, hledající i bezradná. Každá vyprávěná epizoda je romanticky zveličena ve svém významu a dostává symbolický smysl.
Vize epopeje se rodí z přízračné minulosti, z niž se krvavě a tragicky vytváří důstojnost člověka ve vzpouře proti bohům i králům. Vzestup od přírody ke zvířeti a člověku, vzestup člověka od nevědomosti k ovládnutí světa.
Svým neustálým zahleděním k budoucnosti Hugo jako největší revoluční romantik předchází literaturu svého století, zaměřenou v romantismu i realismu především k pochopení osudu člověka tváří v tvář soudobým vztahům.
V ,,LEGENDĚ VĚKŮ“ se již objevuje motiv tušení zítřků , který bude příznačný teprve pro literaturu mnohem pozdější.
V poslední části epopeje se člověk zmocňuje světa, živlů, rozlamuje okovy lži a nenávisti, stoupá ke hvězdám a nesmrtelnosti , zbavuje se všech tyranů a jejich přisluhovačů i všech dobyvatelů. Křik země je proměněn v radostný zpěv.
Na druhou stranu však Hugo v závěru své epopeje sám cítí že otázka budoucnosti není tak jednoduchá, že člověk , v něhož vkládá všechny naděje je v moci nějaké nepoznané vyšší síly , že jeho svaté poslání je kdesi mimo něj a nad ním. Proto dává Hugo ještě druhé vyústění své epopeje v Propast, v níž tuto vyšší sílu sice nazývá bohem/bůh vládne vesmíru,vesmír Zemi, Země člověku/, který ovšem s bohem církevním má málo společného.