Turgeněv zaujímá mezi spisovateli devatenáctého století zvláštní místo. Vše,co psal,bylo jeho individuálním duševním majetkem, a proto také nikdy nenapodoboval. Turgeněv byl umělcem,dbal vzorně,pečlivě nejen obsahu,ale i formy svých děl a proto mu nebylo psaní povídek zábavou, ale trapnou a vysilující prací. O způsobu jakým pracoval vypráví esejista Ludvík Pietsch, který se s ním často stýkal. Turgeněv vždy psal jen pod nátlakem nevysvětlitelného popudu, který ho ovládl a zároveň popoháněl. Obvykle vyhoupl se před jeho duševním zrakem bud jednotlivý člověk, nebo celé skupiny lidí. Často spatřil v plné barvitosti obraz, který již kdysi ve skutečnosti viděl, ale zároveň se mu objevovaly obrazy, o kterých nevěděl, odkud se vzaly. Tato ,,zjevení" ho pak obtěžovala až mučila po celé týdny, někdy i měsíce, vždy se vracela, jako by na něm žádala, aby je ve svém díle objektivně znázornil. Jak rád by se Turgeněv těchto ,,zjevení"zbavil. Nikdy se to však nepodařilo nadlouho. ,,Často jsem ho zejména v létě vídal trpět pod vnitřním tlakem, kdy prostě musel psát. Stejně často jsem ho slyšel úpět a naříkat, že nemůže své psaní odročit, když ani hraní šachů, nebo kulečníku nedokázali Turgeněva tohoto nutkání zbavit. " píše Pietsch.,,Dnes prostě musím psát"tvrdíval pak Turgeněv, když ráno zahajoval svůj pracovní den. Luboš Hora-Kladno
