Přes bouřlivé úspěchy i neúspěchy Hugových dramat zůstávala základem jeho tvorby poezie. Po již zmíněných ,,Zpěvech z východu“ začal Hugo ve třicátých letech svůj dřívější verš naplněný barvami a rytmickými kombinacemi naplňovat vlastním obsahem svého lidského a básnického hledání. V průběhu desetiletí vycházejí vzájemně se doplňující sbírky ,,Podzimní listí“/1831/, ,,Zpěvy soumraku“ /1835/, ,,Vnitřní hlasy“/1837/ a ,,Paprsky a stíny“ /1840/. Již samy tituly sbírek naznačují nálady básníka, který se loučí s mládím a na prahu zralého věku se filozoficky zamýšlí nad současným světem.
Hugova lyrika se stále více objektivizuje. Je určována hmatatelnými , konkrétními obrazy viditelného světa . Oproti skepsi, melancholii a nostalgii ostatních romantiků je Hugova lyrika daleko více zahleděna do budoucnosti. Hugův smysl pro skutečnost je násoben vzrůstající úlohou básnické imaginace, rozšiřuje se bohatství obrazů, slovníku a rýmu.
I při romantickém uvolnění fantazie a vizuální inspiraci nepřestává zamyšlení nad životem a filozofická lyrika tvoří ton Hugovy poezie. Snaží se o konfrontaci minulosti s budoucností. Výchozím bodem pro básníkovu filozofii jsou nejrůznější prožitky a dojmy.
Výrazně se hugovská filozofie a estetika vyjadřuje především k citovým problémům.
Z panujícího zla obviňuje básník Hugo lidi,lidské sobectví, uspořádání společnosti.