V témže čase jako v Praze se dramaticky vyhrocuje I situace na českém venkově. Za venkov počítejme I některá menší města jako například Slaný, Žatec, nebo Louny. Nejvíce to vře na českém jihu, na území mocných feudálních panství Rožmberků a kláštera Zlatá Koruna. V této oblasti je totiž útisk poddaných tvrdší a nelítostnější než jinde. Mocní feudálové samozřejmě hovoří jen o lidovém kacířství. Přibližně od jara 1419 začali z kostelů vyhnaní kališníci konat masové bohoslužby pod širým nebem. A od mší při ,,venkovských plotech” vedla cesta utiskovaného kacířského venkovského lidu k hromadným poutím na hory, blíž nebi a Kristu. Vesničtí ubožáci I drobní sedláčci sotva se držící nad vodou vesměs poprvé nahlédli za uzavřený obzor svých vsí, vykročili ze tmy duchovní izolace a počali vychutnávat opojnou sílu kolektivu tmeleného společnou vírou a vizemi lepších zítřků. Potulní lidoví kazatelé sytili jejich vyprahlé duše novými představami o blízké budoucnosti sestoupení Krista na zem a nastolení království pozemského , namísto nebeského , které celá staletí propagovali katoličtí faráři, mniši a kněží. A posluchači uvěřili. Ze zkušenosti věděli, že vlastně nemají co ztratit.
A byly stovky takových chudých lidových kazatelů, kteří propagovali nové a lidem dosud nepoznané ideály. Martínek Húska/zvaný Loquis/, Bydlinský, plzeňský Václav Koranda, hradecký Ambrož to jsou jen některá nejznámější jména lidových kazatelů, kteří na rozdíl od nadutých a zazobaných farářů z kostelů sami neměli nic a žili takříkajíc ,,z ruky do huby”. O to více dokázali na venkovskou chudinu zapůsobit. A tito kazatelé své ,,ovečky” vyzývali, aby se sami na potírání nespravedlivého světa podíleli a vykoupili si tak život věčný v království pozemském.
,,Kvésti bude víra, růst bude spravedlnost…, nebude žádného kralování ani panování…, úroky I daně přestanů…, neb všichni budou si rovni co bratři a sestry.” Mohli snad lidé shrbených hřbetů slyšet líbeznější slova? Brzy začali opouštět ba I ničit to málo, co jim svět ponechal. Novým útočištěm se jim staly kazateli označené hory/Burkovák, Oreb Beránek u Volyně/ a dokonce pětice vyvolených měst/Slaný, Žatec, Louny, Klatovy, Plzeň/ vedoucích k záchraně I vytvoření nové společnosti bez vykořisťovatelů a vykořisťovaných. /Na vrchu Burkováku se sešlo na 40 000 chudáků toužících po vytvoření nové společnosti./ Na konec září 1419 bylo dohodnuto sbratření venkovské a městské chudiny na vrchu Křížky u Ládví.
A jak reagovali odpůrci venkovské a městské chudiny? V atmosféře akutního ohrožení ,,chátrou” se obrátili umírnění kališníci/především kališnická šlechta a zámožní měšťané/ ke svému dřívějšímu zarytému nepříteli-králi Zikmundovi. Ti byli za cenu drobných ústupků ve prospěch oficiálního uznání kalicha ochotni přijmout Zikmunda za českého krále, jen když pořádně ,,zatočí” s těmi nuzáky. Jejich jednání se Zikmundem se protahovala, protože ten nechtěl ani slyšet o nějakých ústupcích kalichu. Nakonec se ukázalo, že jedinou možností jak se stát českým králem je pro Zikmunda, dobýt si své ,,dědictví” brannou mocí. A první křížová výprava proti kacířským Čechům se začíná pomalu ale jistě formovat…