Hned na začátku 30. let devatenáctého století se Viktor Hugo názorově rozešel s royalismem svého mládí. V té době vypukla ve Francii tzv. červencová revoluce, která byla do značné míry lidovou revolucí a Viktor Hugo k ní choval hluboký obdiv.
Jeho názory se změnily a třebaže do jisté míry stále choval obdiv k rytířskému středověku, už se na něj dívá trochu jinýma očima. Projevilo se to především v jeho prvním velkém románu ,,Chrám matky Boží v Paříži“ /vyšel roku 1831/. Tomu se ale budu věnovat až v části ,,Romány Viktora Huga“.
Hugova dramata 30.let
Hugo ve třicátých letech spojil tradice literárního romantismu s tradicí melo-dramatu.To se rozvíjelo na ,,nižších“ scénách pro lidové publikum. Divadlo se demokratizuje , Hugo má odvahu učinit svými hrdiny lidi nejnižších společenských vrstev a ukázat,že jejich lidská a mravní hodnota je vyšší než morálka dvorských kruhů. V nové Hugově koncepci má divadlo mít nejen poslání národní, ale i sociální a všelidské.
Roku 1831 se na scénu dostává Hugova hra ,,Marion de Lorme“ s historickou tematikou z doby Richelieuovy. Titulní postavou je kurtizána Marion de Lorme , očištěná a mravně rehabilitovaná skutečnou láskou. Její milý Didier je romantickým typem hrdiny vzešlým z lidu. Protipolem těchto hlavních hrdinů je symbol absolutismu ztělesněný v postavě Richeliouově.
O rok později /1832/ vzbudila nadšení zejména u romantické mládeže Hugova hra ,,Král se baví“. Ve hře je vyjádřen ostrý protest proti nemorálnosti despotické libovůle v postavě Františka I. královského donchuána, jemuž je vše dovoleno a který se neohlíží na zákony, zvyklosti ani zásady. Protihráčem Františka je ve hře šašek Triboulet , groteskní kontrastně pojatá postava nestvůrného hrbáče , dvojnásob poníženého pro prostý původ a pro ohyzdnost. Tento zloduch královského dvora popuzující krále proti aristokratům , je ve svém soukromí milujícím otcem , zbožňuje svou jedinou dceru, kterou žárlivě ukrývá , avšak neuchrání ji před světáckým králem. Když jeho pomsta nakonec zabije ji samotnou , zešílí Triboulet nad jejím mrtvým tělem.
Ostré kontrasty lidského zevnějšku a nitra duše jsou typická pro Hugova dramata i romány.
Z kontaktu s lidovým publikem vznikla i jeho hra ,,Ruy Blas“/1838/ , která patří k jeho nejhranějším dílům. Ve hře se proti rozmařilé šlechtě, rozkrádající národní majetek a cynicky si zahrávající s lidskými city , stojí titulní postava lokaje , který se v převlečení a z lásky královniny stane prvním ministrem. V dramatu opět láska a ctnost podstupují zápas s ďábelským zlem, tragično se prolíná s komičnem.
Postava královny je pojata jako antiteze mravní velkoleposti a citové opuštěnosti. Hra ústí v melodramatickou scénu hrdinovy smrti.