Když jsem se vsetínského rodáka Jaroslava Diviše ptal, jak by rád nazval tento rozhovor, navrhl mi něco ve stylu varování, že svými obrázky zamořuje své okolí. Vznikly jich už tisíce, aniž by k nim byla přidána hodnota v podobě DPH. Své práce totiž Jaroslav Diviš rozesílá přinejmenším do celé Evropy v podstatě zdarma. Ne však na neznámé adresy. Má už svůj okruh obdivovatelů, i když žije velice samotářsky v podstatě jen v rodinném kruhu. Přestože trpí například úzkostmi nebo sociální fobií, neusiluje o společenské zařazení mezi invalidní důchodce. Natolik cítí svou vnitřní svobodu jako zavazující, že by jej procentuální vyjádření jeho údajné neschopnosti spíše pobavilo než znejistilo, nechce si však dělat ze společnosti šašky.
1.Vzhledem k šíři Vašich aktivit by Vás bylo možno označit za renesanční (tvůrčí) osobnost. Je tato metafora blízká Vašemu sebepojetí nebo se vnímáte jinak?Ano, tvůrčí, kreativní, vnímám se tak. Občasné rozhoření geniality uhasí vlastní idiocie, takže jsem bezpečně uchráněn od nějakého poslání nebo určení.
2.Čekáte na inspiraci nebo se k práci nutíte a pracujete pravidelně?Inspirace je pro mnohé pouze omezující měřítko, které se sice zdá jako určující pro jejich práci, ale připravuje je o další miliardy dalších spojení a možností. Mě inspiruje materiál, v něm hledám obsah.
3.Činí Vám problém svá díla nazývat?Naprosto ne, stejně jako nedělá lidem problém tyto mé názvy naprosto ignorovat a vymýšlet si své vlastní.
4.Jaká jsou omezení daná Vašimi psychickými obtížemi? Trvalo Vám dlouho, než jste se naučil je překonávat či obcházet?Omezení jsou značná, od běžného pohybu až k patetickým prostojům úzkostí, depresí a podobně. Nenaučil jsem se je překonávat, jsem klasický příklad „vyhýbavce“, a dobrovolně nebo jen tak pro kondici se těmto stavům nijak nenutím. Za ty dlouhé roky jsem stále nepřijal tento stav za svůj vlastní. V nemocném těle zdravý duch a navíc jsem zbabělec, ideální stav.
5.Nepobíráte invalidní důchod a jste tak na jakémsi nedefinovatelném rozhraní téměř, abych tak řekl, bez společenské příslušnosti. Mně třeba přesná diagnóza nemoci a s ní spjatý status invalidního důchodce daly společenskou „vizitku“. Jak se Vám bez tohoto zakotvení žije?Ano, společenská vizitka, to je přesný výraz. Jenže, pokud na jedné straně vyžadujete státní pomoc (jako nemohoucí, nemocný, duševně / tělesně) a na straně druhé se tváříte jako ten, kdo nic nepotřebuje a žijete si svůj život (navíc ještě jako tvůrčí člověk), tak to dost dobře nejde k sobě. A nejen ve vašem okolí to vytváří dojem, že si děláte jen dobrý den. A není klidu v těchto věcech, buď máte strach, že vám důchod nedají nebo naopak po nějakém čase vezmou (stejně je to i se zaměstnáním). A být za pátou kolonu, která vezme za své v případě větší krize nebo být zátěží pro zdravou většinu, která to celé táhne, tak jsem raději mimo všechno to, a vlastně i smířen s tím, že skončím pod mostem jako pouliční malíř. Mám dobré vyhlídky, a nejsem náročný.
6.Své práce rozdáváte a vyměňujete. Jste připraven na možnost, že se dostaví předsmrtná sláva?Ano, rozdávám, vyměňuju, občas i něco málo prodám, ale když to počítám, jsem cenově cca na 50 Kč za jednu věc. A sláva? Já jsem slavný už teď, ví o tom ale jen několik lidí. Jsem spokojený.
7.Jaký je vůbec Váš názor na slávu? Není její odvrácenou tváří prodejnost?Jednoduché, věci kolem prodejnosti ani nějakou slávu neřeším, jsem zdarma, nebo velmi lehce úplatný, a pokud mi někdo chce dát peníze za jednu věc, dostane celou kolekci obrázků.
8.Svá díla rozesíláte po celé Evropě, vaše hudební nahrávky vychází (byť v malých nákladech) u zahraničních vydavatelů. Je tento způsob neuzavřené komunikace se světem pro Vás osobně důležitý?Žiju v době moderních technologií, tak je využívám, jak to jen jde. Jsou různé druhy komunikace, například „jak se máš?, co děláš?“, ale v mém případě je to komunikace druhu „dnes jsem ti poslal balík, mám připravenou tu skladbu a obal bude hotový za týden“. Komunikace je rychlá, okamžitá, s celým světem.
9.Je pro Vás vždy poslední dokončené dílo to nejlepší ze všech nebo aspoň jedno z nejlepších? (Mám na mysli v okamžiku dokončení, než třeba přijde vystřízlivění.) Hodnotíte vůbec takto kvalitativně svá díla?Poslední dokončené dílo bývá to nejlepší, ale ještě víc je výzvou a měřítkem pro další. Kvalitativně nehodnotím, to se jednoduše v neformální tvorbě nedá – důležité jsou právě ty výzvy a měřítka, podle kterých se dál buď šponuju nebo mrzačím a různě překrucuju.
10.Co jsou podle Vás nejdůležitější společenské symptomy dnešní doby?Třeba: nemocná společnost? Ano, asi tento symptom. Nemyslím tím to, že má polovina lidí rýmu a druhá polovina kašle, ale právě to, že se toto celé ještě podporuje. A žádné tematické, stimulační a rekreační podpůrnosti to nezachrání, protože tyto ozdravné mechanismy žijí z prostředků a milodarů tvůrců nemocné společnosti. Ale aby nedošlo k nedorozumění: jsem také nemocný, nijak se z toho nevyvleču. Je přiznání polehčující okolnost? Jsem rád, že žiju v dnešní době neomezených nemožností, mohu se tak realizovat.
11.Máte umělecké vzory či spřízněné duše? Mohl byste někoho jmenovat?Jména ano, ale neopírám se o ně, abych vůbec stál: Congo, Alén Diviš, Vladimír Boudník, Jean Dubuffet, Emil Schumacher, ale i František Kobík a další, další, další. Na první místo patří pravěké umění, tvorba primátů, prvotní výtvarný projev u člověka, a částečně i tvorba duševně nemocných.
12. Vnímáte sám sebe jako umělce Art brut?Ne, nevnímám, ani jako umělec, ani jako ártista, nic z toho. Sebe vnímám jako obyčejného, z velké části mizerného, ale o to víc zapáleného samouka.
13.Zahrnuje svět, který fyzicky navštěvujete, doopravdy jen několik ulic Vsetína? Je i proto Vaše touha po uměleckém přesahu (a snad i kosmopolitismu) tak velká?Ano, několik ulic, několik chodníků, řeka. Ne, umělecký přesah je nesmysl, to se jen tak říká, aby bylo co psát a říkat. Ve výsledku je to trapně obyčejné, a tu přidanou hodnotu nebo poetiku si k tomu kdokoliv přimyslí. Proč se utěšovat tím, jak toužíme, přesahujeme a jak se vznášíme. Poesie dní není v těch vůních, barvách a světlech / stínech, ale o možnostech a dosažitelnosti těchto věcí.
14.Navštěvují Vás přátelé nebo žijete samotářsky?Ne, nikdo mě nenavštěvuje, žiju jen v okruhu své rodiny, za ty roky jsem si zvykl. Nejsem ani misantrop ani jiné pako, které kuje pomstu proti světu. Mám dostatečný prostor a možnosti k životu. Druhým neškodím, neubližuju, nijak nezasahuju.
15.Jaký je Váš vztah k výtvarným soutěžím a soutěžení vůbec?Soutěž je nesmysl, stejně jako syndrom soutěžení, kdo je lepší, horší, kdo to posoudí – toto je špatný přístup naší společnosti, už od školky, školy „kdo bude první, kdo to bude mít nejpěknější, poslední je blbec“. Raději bych viděl věci společné, kdy není „nikdo proti nikomu“, a je to celé o spolupráci. A vítěz by měl svoji cenu rozdělit mezi ostatní a ne se s tím postavit jako mistr světa a klátit se, jak je dobrý. Toto mi schází ve společnosti obecně. Proto například rád tvořím společné práce, ať už výtvarné nebo zvukové.
16.Přicházejí chvíle, kdy o své tvorbě významně pochybujete? Pokud ano, jak se Vám daří je překlenout?O tvorbě samozřejmě, o sobě ještě víc. Otázkou je, jak dlouho mě to ještě bude dráždit a pokoušet, než to zabalím úplně, a sebe taky do pěkného úhledného balíku.
17. Máte své zažité „pracovní tempo“ nebo tvoříte někdy pomalu a jindy zase až zběsile rychle?Tempo ne, to není otázka tempa, rychlosti. Je to o nasazení a možnostech. Některé práce mám hotové za pár vteřin, některé trvají týden a víc – ale takto to nepočítám ani nerozlišuju. Tvorba se počítá na roky, na dekády, v mém případě i na tisícovky vytvořených věcí – v tom je občas i ta hodnota.
18.Kdybyste mohl vlastnit jen jedno umělecké dílo, vybral byste si své nebo cizí?Ani své, ani cizí – pro mě, jako pro tvůrce, je důležitá tvorba, ne vlastnit hotové věci. Nejsem ani sběratel, ani spekulant, ani se nemusím obklopovat nějakým „pěkným“ uměním. Ale pokud ano, tak bych rád vlastnil kresbu / malbu od zneuznaného primáta nebo geniálního záškoláka bez pastelek.
19.Váš tvůrčí výraz je široký a tím i trochu nejednotný. Co považujete za jeho středobod? Kdybyste se hypoteticky musel vzdát hudby pro výtvarno nebo třeba kreseb pro koláže, bylo by pro vás snadné volit?Středobod? Jednoduché, jsem to já. Hypoteticky ani prakticky se nemusím ničeho vzdávat, protože nic z toho nemám, nevlastním – pouze jsem si to půjčil a využívám to. Našel jsem si takový přístup a způsob tvorby, které je dosažitelný i v nepříznivých podmínkách, a proto nemám strach, že se budu muset někdy něčeho vzdát. Vždy se to dá nějak vymyslet, a je velmi osvobozující poznání, že nic z toho vlastně ani mít nemusím.
(Otázky pro Jaroslava Diviše připravil Tomáš Vaněk)
