Dílo Aloise Jiráska je velmi rozsáhlé od drobných básnických pokusů, přes historické povídky a rozsáhlé historické romány až po divadelní hry. Není dost dobře možné, abych se podrobněji zabýval všemi jeho pracemi, protože jsem ani všechny nečetl a třeba některá jeho dramata jsem viděl jen ve filmovém zpracování. Zaměřím se podrobněji proto jen na jeho nejvýznamnější díla a na ta, která jsem četl.
Jeho povídky i romány zobrazují především tři historická období českých dějin-dobu husitskou/začleňuji do ní i dobu těsně před revolucí i těsně po ní, tedy předhusitskou a poděbradskou/, dále dobu pobělohorskou a dobu národního obrození. Jediná z významných Jiráskových prací se z těchto období vymyká. Jsou to samozřejmě jeho
,,Staré pověsti české“. Protože ve všem si potrpím na chronologické uspořádání, tak tímto dílem také začnu a budu postupovat chronologicky, nikoli podle doby napsání díla, ale podle doby, kterou dané dílo zobrazuje. ,,Starými pověstmi českými“/především těmi z doby před oficiálním přijetím křesťanské víry/ se ve své práci budu také zabývat více a pokusím se porovnat tyto pověsti s možnou historickou skutečností z doby od druhé poloviny 7. století/krátce po roce 650 zanikl slovanský kmenový svaz, známý jako Sámova říše/ do první poloviny 9. století/ těsně po roce 830 vznikl první státní útvar na našem území-Velkomoravská říše/. O tomto období dlouhém téměř 180 let téměř neexistují hodnověrné historické zprávy. Nikoli až Alois Jirásek, ale už náš první kronikář Kosmas/žil v letech 1045-1125/ se toto ,,prázdné“ místo v českých dějinách snažil zaplnit příběhy, které na konci 19.století převyprávěl Jirásek ve svých ,,Starých pověstech českých“.
,,Staré pověsti české“/1894/
Jiráskovy ,,Staré pověsti české“ mají své nepopiratelné kouzlo a aspoň některé jednotlivé příběhy zná snad každý z nás. Jirásek je rozdělil na dvě části-pověsti před a po přijetí křesťanského náboženství v Čechách./Čechy oficiálně přijaly křesťanství za vlády prvního historicky doloženého knížete Bořivoje I., zatímco k Moravě se k této události oficiálně váže letopočet patrně 863/možná i o jeden až dva roky později/-příchod věrozvěstů Cyrila a Metoděje/. Právě pověsti z té nejstarší české historie jsou nejpřitažlivější, protože o této době téměř neexistují žádné písemné zprávy a historikové jsou odkázáni jen na archeologické nálezy. Sám Alois Jirásek čerpal pro své pověsti z doby takzvaně pohanské z nejstarších českých kronik, především kroniky Kosmovy /napsána byla latinsky/,dále ze Zbraslavské kroniky, rýmované kroniky tzv. Dalimila/první česky psaná kronika/ a některých dalších. Z ryze historického hlediska je však škoda, že použil i záznamy z kroniky renesančního kronikáře Václava Hájka z Libočan, který je právem považován za velkého falzifikátora nejstarší české historie, když si větší množství historických faktů/především přesných letopočtů/ a dokonce i některé historické události vyloženě vymyslel. První část Jiráskových ,,Starých pověstí českých“ vypráví o událostech zhruba od rozpadu Sámovy říše/po roce 650/ do vzniku Velkomoravské říše/po roce 830/. Jedná se tedy o období dlouhé zhruba 180 let, o kterém neexistují téměř žádné písemné zprávy. Už náš první Kronikář Kosmas/žil v letech 1045-1125/ se snaží svými příběhy toto ,,prázdné“ období českých dějin vyplnit. Svými příběhy o praotci Čechovi, Krokovi, Libuši, Přemyslovi, Dívčí a Lucké válce i tom posledním o Durynku a Neklanovi se mu to sice částečně podařilo, ale jak sám ke svému zpracování těchto příběhů Kosmas uvedl, čerpal při nich jen z bájného vyprávění starců a k tomuto období se po stránce hodnověrné historie staví sám dost kriticky. Kritičnost naopak zcela chyběla o několik století později Václavu Hájku z Libočan, který ke starým příběhům přidával nejen ,,zaručeně přesné letopočty“ ale dva staré příběhy z doby pohanské si k těm Kosmovým vyloženě přimyslel. Jedná se o pověst o Bivoji a o Horymíru a Šemíkovi. Oba příběhy se přímo týkají pražského Vyšehradu a Hájek si je přimyslel patrně hlavně proto, že se toužil stát vyšehradským kanovníkem.
Žel, když Alois Jirásek na konci 19. století psal své ,,Staré pověsti české“, k původním příběhům z Kosmovy kroniky přidal i ty dva vymyšlené Václavem Hájkem z Libočan.
Ač se ani v Jiráskově pojetí zpracování starých pověstí samozřejmě nemůže jednat o nějaké historicky cenné dílo, svoje kouzlo a čtivost rozhodně má. Z doby pohanské zpracoval Jirásek celkem 10 pověstí a jen jediná z nich se může aspoň částečně blížit historické skutečnosti. Jedné se o pověst ,,Lucká válka“, která líčí vítězství kmene Čechů nad v podstatě příbuzným kmenem Lučanů u Turska/nedaleko Prahy/. K bojům o vládu mezi jednotlivými příbuznými kmeny skutečně před vytvořením Českého státu nejednou docházelo. V tom má pověst Lucká válka pravdivý základ. Jen jméno jejího hlavního českého hrdiny Tyra od Kosmy nepřejal a počeštil si ho na Čestmíra.
Na nejstarší české pověsti je samozřejmě třeba se z hlediska historie dívat s nadhledem, z hlediska Jiráskova vypravěčského umění mají po svém přepracování ze starých kronik naopak své velké kouzlo a přitažlivost. Alois Jirásek z nich skvělým způsobem dokázal vytvořit krásné poetické příběhy.
Co se týče druhé části díla, pověstí z doby křesťanské, v ní už vystupují sice převážně skutečně v českých dějinách existující lidské osobnosti/velkomoravský kníže Svatopluk, Jan ŽIŽKA, král Václav IV, Dalibor z Kozojed, a řada dalších/ a odehrávají se většinou již aspoň částečně skutečné příběhy ale i ty jsou jsou tady většinou hodně přikrášlené a idealizované. Po stránce ryze hodnověrně historické větší cenu nemají. Po stránce čtivého zpracování a především národního uvědomění o které šlo Jiráskovi především však mají cenu ohromnou.
Vlastní názor na Staré pověsti české:
,,Staré pověsti české“ byly za mého mládí povinnou četbou už na základní škole, myslím že dokonce snad už v šesté třídě. Nevím, zda jsou povinnou četbou i v současné době, ale pokud ne, je to jistě ohromná škoda. Každý Čech by měl znát pověsti svého národa. Mě přivedly nejen k velikému zájmu o českou historii, kterou mám dnes jako svého největšího koníčka, ale i k pocitům vlastenectví i vědomí nezbytné příslušnosti k českému národu. To mi dnes u lidí, zejména mladší generace dost schází. Pak často dochází k situacím, že lidé, kteří se v České republice nejen narodili a vyrostli, ale i vystudovali odchází pracovat do zahraničí, především díky lepšímu finančnímu ohodnocení aniž by si vůbec dokázali uvědomit, že k té republice, ve které se narodili a vyrostli mají nějaký vztah.
Luboš Hora-Kladno