Slavnostní pražské uvítání českého poselstva po návratu z Basileje v květnu 1433 nemohlo kompenzovat rozmrzení mezi radikály. Vždyť k žádnému výsledku jednání nevedlo a přineslo nakonec jen zklamání. Zato umírnění kališníci z řad vysoké šlechty, bohatého měšťanstva I universitních mistrů jásali. Jejich sen o smíření s katolickou církví I okolní cizinou za cenu jen drobných ústupků /pouze uznání přijímání pod obojí/ se po Basileji znatelně přiblížil.
Do Čech dorazil už zmíněný španělský katolík – úhořovitý a intrikánský Jan Palomar , který navázal řadu kontaktů s kališnickou pravicí a nešetřil při tom sliby ani penězi. Problémem radikální levice byl zase úpadek morálky a větší touha po kořisti, než po prosazování ušlechtilých ideálů revoluce. Situace v Čechách spěla k lipanské tragedii. Ještě před tím se radikální vojska pustila v létě 1433 k obléhání nepřátelské Plzně. Toto obléháni však bylo neúspěšné ač se protáhlo na více než tři čtvrti roku. Obléhatelé brzy doslova vyjedli okolí Plzně , zatímco v obléhaném městě byl naopak potravin dostatek. Spížovací oddíly zajištující radikálům přísun potravin k Plzni museli za proviantem vyrážet stále dál a dál a nejednou se vrátily s prázdnou. Nespokojenost uvnitř tábora obléhajících husitů stále narůstala. Prokop Holý je dokonce dočasně sesazen z postu vrchního velitele a to samotnými svými radikály. Nakonec se do čela táborsko-sirotčích vojsk sice vrátí, ale už bude pozdě. V ,,jeho” armádě už bude více anarchie než nezbytné kázně.
A nepřátelé radikální levice už se šikují k rozhodujícímu střetnutí.