Ivan Sergejevič Turgeněv se narodil v roce 1818 na rodovém
statku matky Spasskoje uprostřed půvabů středoruské přírody,
kde pak prožil i celé své dětství. Už v dětství měl dost
příležitostí pozorovat zblízka život ruských venkovanů,
což se pak výrazně promítlo do jeho uměleckého vývoje.
Formování budoucího autora nerovných a osudově nalomených
citových závazků nemálo ovlivnil i neutěšený vztah mezi
rodiči-poněkud lehkomyslným husarským důstojníkem ve
výslužbě a pedantickou až despotickou a nadmíru hospodárnou
matkou. Co se týče jeho vzdělání, po různých domácích učitelích
a soukromých ústavech pro šlechtické synky následovalo
konečně seriozní studium na moskevské, petrohradské a
nakonec i berlínské universitě, korunované roku 1841
titulem magistra filozofie.
Obvzlášť velký význam mělo pak pro Turgeněvův další vývoj
sblížení s lidmi, jako Granovskij, Stankevič, Bakunin a
především pak Bělinskij, Někrasov a Gercen.
Od druhé poloviny čtyřicátých let pobýval Turgeněv často
v zahraničí, kam jej poutal hluboký celoživotní vztah
k francouzské pěvkyni P.Viardotové.
První větší dílo, které napsal byla dramatická poema
epigonsky byronského ladění ,,Steno". Kuriozitou je,
že ač ji napsal už roku 1834, tiskem poprvé vyšla
až třicet let po jeho smrti v roce 1913.Skutečný obrat
v Turgeněvově literární činnosti nastává až koncem třicátých let
a probíhá pak zhruba do poloviny let čtyřicátých.
Turgeněv tehdy píše smyslovou svěží lyriku, silně závislou
na Puškinovi a Lermontovovi, v níž se jen pozvolna prosazovaly samostatnější
tony zejména v pohledu na ruskou přírodu a na život ruského venkova.
V tomto ohledu je rozhodně nejcennější žánrově krajinomalebný cyklus
,,Vesnice“, který lze označit jako veršovanou analogii slavných ,,Lovcových
zápisků“ Vesnici napsal v letech 1846-47. V polovině čtyřicátých let píše i své
poemy ,,Rozhovor“ a ,,Andrej“.stejně jako díla ,,Statkáři“ a ,,Pop“.Od konce
čtyřicátých let však Turgeněv téměř úplně zanechal veršovaného projevu.
Napsal pouze několik příležitostných básní, veršované vložky do románů a
romance pro pěvecká vystoupení P. Viardotové. Avšak zkušenost,kterou v poezii
získal velmi příznivě přispěla k stylové vybroušenosti jeho následných próz,
k tomu,jak cílevědomě v nich pak využívá melodických a mnohdy i přímo
rytmických kvalit jazyka.
V raném období své tvorby Turgeněv zkoušel psát i drama,
například humorné výjevy z petrohradského života mladého
šlechtice s názvem ,,Bez peněz", scénku z lidového života
,,Rozhovor na hlavní silnici" Jeho nejznámějším dramatem,
je komedie o pěti dějstvích, která jediná se hraje dodnes
s názvem ,,Měsíc na vsi"Jedná se o spletitou historii
několikanásobného citového nedorozumění.
Odehrává se ve venkovské šlechtické usedlosti.
Největších úspěchů však Turgeněv dosáhl ve své próze.
Začínal povídkami, přičemž tou první byl jeho
,,Rváč",napsaný, již v polovině čtyřicátých let. Prvního opravdu velkého úspěchu dosáhl Turgeněv svými
jen zdánlivě méně náročnými a krátkými povídkami-drobnými
obrázky ze života lidí v nádherné přírodě jeho rodného
středoruského kraje otiskovanými nejprve časopisecky
v Sovremenniku na přelomu čtyřicátých a padesátých let.
Tyto povídky pak autor po jen drobných úpravách shrnul
do knižního cyklu a vydal v roce 1952 pod záměrně
nenápadným názvem ,,Lovcovy zápisky“ Brzy se však ukázalo, že tentokrát nejde
o pouhý další svazek, tehdy obecně oblíbených mysliveckých záznamů záznamů
a příhod, ale o zásadně nový pohled na ruskou skutečnost, o nové stadium
v ruské i evropské literatuře s venkovskou tematikou. Povídek bylo původně
dvaadvacet od vydání z roku 1880 pětadvacet. V ,,Lovcových zápiskách“vystupují
sice utlačovaní,avšak neubití ,přemýšliví venkované. Značná část povídek
z ,,Lovcových zápisků“ byla sice napsána mimo Rusko, ale v samotném Rusku
se setkaly s mimořádně živou odezvou. Vřele je uvítaly protifeudálně laděné a
umělecké kruhy, v konzervativním a vládním táboře vyvolaly naopak citelnou
nevoli a byly nepochybně i hlavním důvodem toho, proč byl Turgeněv po
uveřejnění nekrologu za Gogola hned v roce 1852 na krátký čas uvězněn
a poté na necelé dva roky poslán pod policejní dohled do své vesnice.
Demokratický humanismus ,,zápisků“ silně ovlivnil i další Turgeněvovu tvorbu,
zejména tam, kde se týkala sociálních stránek venkovského života a jeho
základních společensko-ekonomických protikladů. Zvlášť jednoznačně o tom
svědčí jedna z nejpopulárnějších Turgeněvových menších próz s názvem ,,Mumu“,
kterou napsal právě ve vězení v roce 1852. Jedná se o dojemný příběh
hluchoněmého nevolníka, siláka a dobráka Gerasima, jehož jedinou radostí po
násilném přesídlení do Moskvy byl malý psík, kterého musel na panin příkaz
nechat utratit. Ještě příkřejší kritikou předreformního Ruska je temná historie
naprostého ožebračení přičinlivého mužika Akima s názvem ,,Zájezdní
hospoda“která již ukazuje pronikání hrabivě kapitalistických prvků i mezi vesnický
lid. Tradice populárních ,,Lovcových zápisků“ se čas od času hlásí i později
v některých Turgeněvových menších prózách, například v,,Cestě do Polesí“.
Vcelku se však v Turgeněvově tvorbě po ,,Lovcových zápiscích“ dostávají
statkářsko rolnické náměty značně do pozadí. Do čela zato proniká-a zůstává tam
už natrvalo problematika Turgeněvovi po osobní zkušenosti asi nejbližší-ideové a
citové hledání zápasy a prohry ruské inteligence třicátých až sedmdesátých let .
Autor se zprvu zaměřuje na šlechtickou inteligenci,všímá si jejího životního
stylu,jejích názorů, jejích schopností,či neschopností působit na chod života
kolem. To jej přivádí k zobrazování naprosté neplodnosti statkářských vzdělanců,
k chápavému předvádění jejího nejpříznačnějšího představitele pro ruskou
literaturu tak typického zbytečného člověka, který může být člověkem nadaným,
subjektivně i čestným a přitažlivým, ale není schopný nějakého rozhodného činu,
natožpak nějaké soustavné činnosti. Turgeněvův oblíbený hrdina po efektním
nástupu zpravidla neobstojí ve vážné životní zkoušce, tj. v kritickém okamžiku
zklame prostou ale lidsky daleko opravdovější charakternější partnerku a
nedokáže dovést do konce žádný ze svých původních záměrů.
Takový typ hrdiny se objevuje hned v prvním skutečným Turgeněvově románu
-,,Rudin“/1855-56/Stejnojmenný hlavní hrdina vzbudí lásku u dcery bohaté
statkářky Lasunské, ta je ochotna s ním prchnout, ale Rudin, když jeho láska
narazí na vnější odpor, ač měl sám před tím velká slova ji radí aby se raději
podrobila. Druhým Turgeněvovým románem je ,,Šlechtické hnízdo“
/1858-59/situovaný opět na Turgeněvův oblíbený venkov. Jeho hlavní hrdina
Lavreckij patří rovněž k typům zbytečných lidí Motiv silně připomíná Rudina,
opět jde o lásku/tento motiv je pro Turgeněvovy romány více než typický a
objevuje se snad ve všech z nich/.Láska Lavreckého ke své vzdálené příbuzné Líze
Kalitinové opět při ,,nárazu“na překážku končí ,,kapitulací“na rozdíl od Rudina
však obou partnerů muže i ženy, která se podrobuje vůli Boží a odchází do
kláštera. Dalším Turgeněvovým románem je již v úvodu zmíněný
Předvečer/1859-1860/ .Ten jako vlastně jako jediný ze všech nepředsavuje typ
zbytečného člověka, ale naopak člověka vysoce aktivního. Hlavním hrdinou zde
ale není Rus nýbrž bulharský student Insarov, který zasvětil svůj život za
osvobození rodného Bulharska z nadvlády Turků. Tento román jak již jsem napsal
v úvodu mě velmi zaujal a proto bych se mu rád v závěru mé práce rád věnoval
samostatně a podrobněji. Nejznámějším Turgeněvovým dílem je román
,,Otcové a děti“o nihilistovi Bazarovovi. I tomu bych se chtěl v závěru věnovat
podrobněji.V roce 1867 napsal Turgeněv román ,,Dým“/vyšel až s pětiletým
odstupem/Ten jako jeho jediný se odehrává mimo Rusko. To by snad ani nebyl
Turgeněv, aby zde nedominovalo opět lyrické téma lásky-tentokrát mezi
průměrným intelektuálem Litvinovem, který se po letech v přepychových
německých lázních setkává se svou někdejší láskou Irinou. Sice vdaná, ale nudící
se krasavice Irina si znovu hravě Litvinova podmanuje. Okouzlený Litvinov se pro
ni zříká své nevěsty a s Irinou plánuje útěk. K tomu však nedojde a Litvinov se
nakonec vrací do vlasti,. Tentokrát jde u Turgeněva o zatím pro něj neobvyklé
téma sice nenaplněné lásky Litvinova k Irině, ovšem nikoli o nenaplněného života.
Litvinov se po návratu do Ruska s nenaplněním své lásky k Irině nakonec smíří
a s využitím agronomických a ekonomických znalostí získaných na západě
zvelebuje svůj statek a usmiřuje se i se svou trpělivou a jeho stále milující
nevěstou. Pro román ,,Dým “ je navíc ještě neobvyklé, že v něm Turgeněv
zobrazuje ruskou revoluční emigraci takzvaný Gubarjovův kroužek, ke které se
však staví krajně nepříznivě-,,Není to nic jiného než pochybný spolek všelijakých
mluvků,zakomplexovaných ctižádoctivců, neodpovědných nedouků a slovních
radikálů, mezi nimiž není nouze o evidentní udavače a individua vysloveně
despotického založení.“
Turgeněvovou poslední a nejrozsáhlejší románovou skladbou
je jeho dvojdílná ,,Novina"/1870-18770/Autor se v ní soustřeďuje
na nejpozoruhodnější politicky opoziční sílu Ruska
v 70. letech-na takzvané Národnické hnutí a přes svůj zjevný
nesouhlas s jeho programem i taktikou se netají svou nemalou
úctou a sympatiemi k lidským vlastnostem jeho jednotlivých
příslušníků. Zejména řadoví národníci-například klasická
profesionální revolucionářka Mašurinová, nebo Ostrodumov
i další Turgeněvovi imponovali opravdovostí, oddaností,
obětavostí věci. Turgeněvova ,,Novina" jeho literární tvorbu
v podstatě ukončila, ale vraťme se ještě na chvíli
v jeho životě o pár let zpět, kde se znovu objevuje jeho
zdaleka nejčastější téma-láska. k jemnému líčení polodětského
vzplanutí dospívajícího chlapce ke starší dívce s názvem
,,První láska" /1860/, nebo ke dvěma Turgeněvovým skutečným
novelistickým klenotům, které jsou založeny na pro Turgeněvova
klasickou zápletku lásku mezi inteligentním, přitažlivým avšak
slabošským mladým mužem a jeho sice prostou, ale povahově i
mravně jej převyšující partnerkou ,,Asja"/1858/
a ,,Jarní vody"/1872/. V těchto novelách se snad nejvíce
uplatnila Turgeněvova schopnost nádherného lyrického popisu.
Snad právě pro tyto novely bývá Turgeněv označován jako mistr
lyrické prózy.