Indiáni měli samozřejmě své náboženství, svou víru. Uctívali Slunce-jako dárce tepla, světla i života, uctívali zemi, čtyři světové strany, hrom a prérijní Indiáni i bizona. Proč zrovna bizona? Bizonů, kteří jsou dnes velmi vzácní a chránění žilo ještě v polovině 19. století na prérii stovky tisíc, spíše však milionů kusů. Bizon byl
pro prérijní Indiány otázku života. Jeho maso poskytovalo hlavní potravu a to nejen v čerstvém stavu, ale s různými příměsemi i tzv. ,,pemikan“, což bylo jakési zakonzervované maso na zimní období. Z bizoní kůže šili Indiáni oděv, pokrývky i stany u prérijních Indiánů typická ,,Tee pee“.
Ani rohy a kosti z bizonů nebyly k zahození. Byly využity na různé předměty denní potřeby i na hračky pro děti.
Zpočátku lovili Indiáni na prérii bizony jako opěšalí lovci, bud tak trochu jako lovci mamutů v pravěku, když stádo zahnali na strmý sráz, ze kterého se zřítilo a dole už bylo třeba jen jednotlivé kusy dobýt. Oblíbeným způsobem byl také lov ve vlčím převleku, kdy opěšalí lovci se pokryti vlčími kůžemi dostali do těsné blízkosti rohatých zvířat. Vlků se plaší bizoni nebáli.
Důležitým pomocníkem při lovu se stalo zvíře, do Ameriky ,,dovezené“ původně z Evropy – totiž kůň.
Kůň v Americe původně nežil. Přivezli ho z Evropy až první bělošští osadníci. Některým z nich utekl, přivykl životu v přírodě, zdivočel a rychle se rozmnožoval. Divoké koně takzvané mustangy museli však Indiáni nejprve chytit a poté i ochočit. Když se obojí podařilo, získali potom velmi vydatného pomocníka a to nejen při lovu bizonů. V polovině 19. století byl už kůň u Indiánů zcela běžným ochočeným zvířetem.
Luboš Hora-Kladno